O naší milostivé vrchnosti, ale už nejenom o ní, a to bohužel.

Moc v rukou každého z nás je jen dočasná, kdy nám většinou vládnou sice mocní, ale  prázdní lidé. A hodnoty? Jaké vlastně uznáváme hodnoty, když si nedokážeme vážit lidské práce a umu? Neopíjejme se mocí, je to věc zdánlivá.

PROLOG :

"Když Ježíš stál před Pilátem, odehrál se mezi nimi zajímavý rozhovor. Pilát řekl: “Nemluvíš se mnou? Nevíš, že mám moc tě propustit, a mám moc tě ukřižovat?“ Ježíš odpověděl: “Neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shůry.“ (Použito z evangelia Jan 19,10n)

Tady to tedy zaznělo naplno. Neměl bys žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shůry, pro mnohé obrazně řečeno. Dnes máš moc a zítra o ni zase přijdeš a dokonce můžeš i ty stát na místě odsouzeného. Když se po zbytek svého příspěvku oprostím od všeho, ale fakf & opravdu od úplně všeho. A hlavně se nenechám ovlivnit chodem posledních událostí, které zasáhly do našich životů a nastěhovaly se k nám, do našich rodin a domovů, na pracoviště, do hospod a vináren … etc. ... co si budeme nalhávat … Když tohle všechno teď hodím za hlavu, tak najednou si uvědomím, jak krátký a pomíjivý je čas mocných. V životě se často ocitneme v situacích, kdy nad námi vládnou mocní, ale prázdní lidé. Šéfové, nadřízení, učitelé, despotičtí rodiče či partneři a všichni další mocní jsou na svých pozicích jen dočasně. Jejich moc je věcí zdánlivou.  Despotové, nenasytní politici, agresoři, extrémní radikálové, mafiáni i gangsteři, neonacisté i komunisté, všichni agresoři byli jednou jako malé děti bezbranní a jednou zase bezbranní budou jako staříci. Ten krátký, pomíjivý čas, kdy oplývají silou a kuráží, je jejich pouhý sebeklam. Totalitní režim v naší zemi v čele s komunistickou stranou byl každodenní ukázkou takové praxe. Hlupáci a zločinci měli v rukou moc a dávali ji lidem pod sebou patřičně pocítit. Ale ani po listopadu 1989 „lidé moci“ nevymřeli, jen se převlékli z červeného do saka. Mnozí jsou dnes v politice jen proto, aby uspokojovali své nenasytné ego a šlapali po lidech. Svět je plný násilí, zla a agresivity. Každý den vidíme ve zprávách, kolik lidí umírá rukama násilníků a jak značná část lidstva trpí nedostatkem základních potravin. A příčinou všeho je strach. Neustálý a nekonečný strach, který vlastně sekundárně plodí všechno to zlo a násilí. Celý život se bojíme. Žijeme v neustálém strachu, co bude zítra. Co uděláme? Zvládnu písemku ve škole? Udělám maturitu? Nevyhodí mě z práce, když onemocním … kašlíčkem & rýmičkou? Co nestihneme? Co o nás řeknou ostatní? Co se stane? Strach je vlastně tou hybnou silou veškerého bytí. Vždyť mi všichni vlastně celý život trpíme úzkostí & strachem. Dalo by se to nazvat, že to je diagnóza celého lidstva, celého světa. Kdyby nebylo strachu, bylo by, a nebo by nebylo válek, násilí a zla? Vládcové mají strach, proto se stávají diktátory. Imperátoři ze strachu dobývají nová území, ničí, vraždí a znásilňují. Muž ze strachu mlátí svoji ženu a děti. Tito lidé vypadají jako siláci, kteří tvrdě prosazují svoji vůli a nestrpí odpor. Ve skutečnosti jsou to slaboši a zbabělci, jelikož tak činí, protože mají v sobě potlačený strach. Nechávají volný průchod svým komplexům a masírují si svoje ego. Třesou se o své pozice, o moc a výsady. Toto je pravda, kterou nepohne žádný politik, agresor, despota, ani žádná válka, bezpráví a hladomor. A vnitřně vyrovnaný člověk, tak ten slabšímu nikdy neublíží. Vůbec nejhorší situace nastává, když máme možnost se schovat za dav, za masu lidí, to je potom opravdu extrém a extáze zároveň.

To poslední kapky naší lidskosti zneužijeme a snížíme se k chování, které je označováno za vandalství. Opět připomenu, dnes už naposledy, že nejdříve pominu všechno to, co tomu vandalství předcházelo, stejně tak se oprostím od toho, jaký účel měla kytice narvaná do popelnice původně plnit a co měla symbolizovat. Kdo dal právo k tomu ničit lidskou práci a lidský um? Jaké vlastně uznáváme hodnoty? Jsou pro nás hodnoty již pouze ty typicky hmotné statky? Jak mám tlusťoučký bankovní účet? V kolika jsem "eseróčkách", či "akciovkách"? Jak mám velký grunt? Dokážeme si ještě vůbec vzpomenout a hlavně se zamyslet nad tím co všechno bylo, něž ta kytka zaplnila odpadkový koš? Zahradník jí musel nejdříve vypěstovat, stejně tak musel někdo vyrobit ty ozdobné stuhy, řidič musel květiny odvést do obchodu, či květinářství a květinářka musela z květin navázat kytice. Každý z těchto vyjmenovaných tomu musel věnovat kus času ze svého života, a nebo vložit kus svého umu … a za přispění davu a díky anonymitě, tak výsledek lidské práce a umu přistál v kýblu na odpadky. Ale hlavně to všechno foť a natáčej to, co nejvíc záběrů, ruce plné mobilů a objektiv kamery strčený pomalu, až do koše … to je tak trapný, až je to nechutný, je to vandalismus a zneuctění práce a dovednosti člověka. Aktéři na tom snímku, i když není patrné o jakou fázi se jedná, jestli kytici chtějí zachránit, a nebo jí ještě více poničit a narvat do koše co to dá, tak účastníci celého tohoto davového šílenství mají třeba doma v garáži funglovku Mercedesa, kolem něhož neustále pobíhají s hadýrkem a prachovčičkou, aby náhodou na jejich metalízu neupadlo smítečko. Ano, to je realita, a takto to většinou funguje. Pokud nějaký puberťák vorve v parku záhon růží pro svojí první lásku, či nalámaný opilec vracející se nad ránem z baru rozšlape na náměstí záhon tulipánů, tak se to odsuzuje a jsou z toho takové sankce, že ještě štěstí, že u nás už není  uzákoněn trest smrti. A televize jsou potom doslova nacpané k prasknutí aférami typu, že si někdo dovolil v květnu utrhnout vonící větvičku kvetoucího šeříku. Ano, i toto je realita, a i takto to fuguje. Dokážeme dávat školení pouze, když nám to pasuje do krámu … neopíjejme se tedy mocí, máme jí jenom zdánlivě.

EPILOG :

… a Kristova odpověď Pilátovi se v historii nesčetněkrát potvrdila a stále se i opakovat bude …