Jiří Kalaš, nesmrtelná ikona v oboru, historie naší a zahraniční kinematografie.

Právě dnes vzpomínáme smutného výročí. Právě dnes, přesně v tuto chvíli,v tento čas, je tomu již 5 let, kdy nás navždy, tak nečekaně opustil, člověk, který byl ikonou v oboru historie kinematografie. Jirko, nikdy nezapomeneme.

PROLOG :

... nejenom o přátelství Jiřího Kalaše a režiséra Jaroslava Soukupa, které začalo v roce 1967 , ale vzpomínky se týkají i  natáčení dnes již kultovního filmu ze života předchůdců Pohraniční stráže...DRSNÁ PLANINA

Před pěti lety, tedy  11.února 2011, přesně v tento čas, kdy je  zveřejněn tento vzpomínkový článek, tiše odešel tam, odkud není návratu. Zbyla po něm spousta plánů na uskutečnění dalších kulturních akcí a mnoho nedodělané práce, včetně jeho rozsáhlého archívu o kinematografii tuzemského, ale i zahraničního filmu. Nepřekonatelným odborníkem byl v oblasti ruského, později sovětského, a teď, už opět zase, ruského filmu, kdy byl velice často vyhledáván lidmi z filmařské branže, pro své eurdované znalosti a schopnosti.

Planá u Mariánských Lázní

Jiří Kalaš, byl to opravdu veliký obdivovatel filmu a všeho kolem něj, i když mu na počátku jeho životní pouti nevyšla studia na pražské FAMU, jak si přál, na film nezanevřel. Ba právě naopak. Jeho přičiněním a nenápadnou mravenčí prací byla Planá, ale i další města na Tachovsku, svědkem mnoha předpremiér a premiér filmů takových režisérů, jakými jsou Jiří Sequens, Jaroslav Soukup, Zdeněk Troška, Tomáš Vorel a mnoho dalších. Doslova plejáda nejlepších českých filmařů za ta léta navštívila tato místa, kde jim Jirka pomáhal vyhledávat nejvhodnější místa, nad nimiž plesala srdce režisérů i kameramanů. Úspěch a přesvědčivost exteriérů mnoha filmů, tak to bylo i Jirkovým dílem.    
 

Ústřední melodie, z filmové trilogie, SLUNCE, SENO, ....... připomíná vzájemnou spolupráci Jirky s režisérem Zdeňkem Troškou, při natáčení exteriérů do pohádek, které se nacházejí v bezprostřední blízkosti Plané a přilehlého okolí.  Převážná většina těchto exteriérů, u režiséra Trošky, uspěla na základě doporučení a recenzí Jirky. 

POSLEDNÍ  E-MAILOVÁ  KORESPONDENCE  ODESÍLÁNA  JIŽ DO " DÁLAV " - forma kondolence od Tomáše Hejzlara - Halo noviny.....

------------ Původní zpráva ------------
 Od: Tomáš Hejzlar <[e-mail]>
 Kopie: 
 Předmět: Re: slova do dálav... - kondolence
 Datum: 27.2.2011 13:30:24
 ----------------------------------------
 Tomáš Hejzlar napsal(a):
  Milý Jirko, milý Plankine!
 Tak trošku jako Jirotkův Saturnin mi připadala naše komunikace. Nikdy 

 jsme se neviděli, ba ani telefonicky jsme spolu nikdy nehovořili - a 
 přece jsme díky moderní internetové technice dokázali myšlenky 
 spojovat i doplňovat, promýšlet... Věděli jsme však o sobě víc, než 
 by si kdo mohl myslet. Rychlá e-mailová spojení leckdy působila jako 
 okamžitý bezprostřední dialog. Snad i tento "rozhovor do dálav" , kdy 
 však už neobdržím odpově´d okamžitě, dostaneš "tam kamsi" s rychlostí 
 našich dřívějších vztahů.
 Vím, mnohokrát jsem Ti vlastně ani neodpověděl, dokonce jsem Ti 
 neodepsal ani na Tvé milé blahopřání k mým loňským narozeninám. Moc 
 potěšilo! Víc, než od vysoce postavených oficialit. Nechtěl jsem však 
 právě proto použít jen obvyklá klišé, chtěl jsem se naopak rozepsat, 
 zamyslet... - jenže k tomu je třeba nejen času, ale i soustředění, 
 tedy i chvíle, kdy to vše člověk může hodnotně "sesumírovat". Snad jsi 
 dostal alespon telepatické vzkazy, když jsem seděl ve vlaku a na 
 mnohé myslel, když jsem někdy nemohl usnout...
 Mrzí mne, milý Plankine, že jsem Tě někdy tak ignoroval, vlastně 
 iNGoroval, jak jsem napsal ve svém posledním e.-mailu, který jsi ještě 
 obdržel.
 Včera jsem začal připravovat velký článek o přímo metuzalémském výročí 
 pana Otakara Vávry - a protože jsme se dohodli na spolupráci, v mysli 
 mi budeš bloudit nikoliv jako "hmotná tvář", ale jako saturninovský 
 Plankin, či spíše jako milý Jirka, který byl tak skromný, až se to 
 neslušelo!
 Jistě mne tedy v hodinách příštích zaslechneš, jak se lopotím s textem 
 o panu Vávrovi - a až se s jubilujícím režisérem toto pondělí 
 dopoledne shledám osobně, pošleme Ti oba pozdravení. To pozdravení do 
 dálav, odkud je či není návratu. To vlastně nikdo pořádně neví a vědci 
 nic dokonalého nevymysleli. Marxisté ani idealisté...
 Myslím, že nás jakýsi Osud přitáhl k sobě - a nikdy člověk nezná, co 
 ho čeká a nemine. Ty jsi měl ten pozemský konec tak krásný, že Ti jej 
 - asi poprvé za naši "známost" - závidím. Jak bych si přál jít si 
 lehnout - a už navždy! Netrápit se, nemít dlouhé soužení... Přeji Ti 
 to - a to není myšleno škaredě. Naopak. Odešel jsi rychle a potichu, 
 jen mi bude líto, že jsi mi neřekl slůvko "ahoj!". Ale třeba je to 
 symbolické - třeba spolu takhle budeme nadále, neboť mezi nebem

a zemí  prý existují neuvěřitelné "čáry".
Spi spokojeně, ale nezapomínej, milý Plankine, dále rozdávat dobro a 
 dobrá slova, jak jsi to činil v tak hojné míře i za svého fyzického 
 bdění. Kdyby bylo víc takových Plankinů, a zejména na správných 
 místech, jak by bylo na světě dobře. A kdyby byl nějaký další Jirka, 
 tak bych měl stále vedle sebe příjemného kámoše, na něhož se člověk 
 může kdykoliv obrátit o pomoc a ví, že kámoš nezklame. Jenže, milý 
 Kámo, svým odchodem jsi mne nyní velice zklamal - a nevím, jak Ti za 
 všechno, tedy to pozitivní a vstřícné, poděkovat. Jenže při Tvé 
 příslovečné skromnosti bys to jistojistě ani nechtěl...
 Člověk Jiří Kalaš fyzicky odešel. Dobrý člověk Jirka tu se mnou 
 zůstává... Doufám, že mne právě čte...
 Srdečně
 the - alias "(a)tom" Záměrně jsem vybral nejstarší e-mail z počátku 
 roku 2006. ty předchozí jsem před časem smazal, k těm dalším se budu 

 moci vracet... Díky za ně, milý Jirko!
 Kalaš Jiří napsal(a):
 Díky moc. Jen si myslím, že jsi to měl napsat se zkratkou -kl- a -the-.
 Nebo nová zkratka -hek-, kde by bylo jak Hejzlar, tak Kalaš.
 Jinak díky.
 Ale myslím si, že si to Rybářová zasloužila. Co říkáš?
 Ještě k tomu včerejšímu povídání. Zajímalo by mne, co jsi napsal 
 řediteli rozhlasu.
 Taky jsem dost přemýšlel o Tvém vztahu k tomu médii.
 Už jsem četl několik Tvých zamyšlení nad rozhlasem a taky jsem lovil 
 v paměti. Nedělal jsi v rozhlase?
 Asi jsem protivný, ale pořád si myslím, že musíš mít dostatečně 
 přečtené ty Rejžky a jim podobné. Taky přemýšlím o Supraphonu...
 Mám v tom nějak zmatek. Jen jedno vím určitě. Jsi dokonalý znalec 
 kultury a je škoda, že se Tvé znalosti a talent nevyužívá mnohem více.
 
 A už zase ponocuješ.
 
 Jirka

 ----- Original Message -----
 *From:* Tomáš Hejzlar <mailto:[e-mail]>
 *To:* Kalaš Jiří <mailto:[e-mail]>
 *Sent:* Thursday, March 30, 2006 11:21 PM
 *Subject:* Re: Odesílání e-mailu: search

 Jo, kdo umí, ten umí, že????
 Ale moje magické vlohy lze dokázat i tímto e-mailem: řekl jsem si
 totiž, že jsem Tě už dostatečně potrápil. Tož jsem Ti tedy poslal
 jako satisfakci dnešní rešerši tisku. Třeba tam bude i článek
 Odešla v rozpuku mládí... Já zase taková mrcha nejsem, jen tak
 maličko!
 ----- Original Message -----

PO 5- TI LETECH    E-MAILOVÁ  KORESPONDENCE  ODESÍLÁNA  JIŽ DO " DÁLAV " - forma vzpomínky od Tomáše Hejzlara - Halo noviny.....

Tomáš Hejzlar ([e-mail])

Re: Heslo : PLANKIN - co je to pět let?

23. 1. 2016

=============Pět let! Někdo by řekl docela málo, jiný naopak docela hodně. Ta teorie relativity v lidských životech...Zda hodně? Co si pamatujeme po měsíci, dokonce po týdnu, ba někdy po

včerejšku. Ani někdy nevíme, co jsme dělali před pěti minutami - a není třeba vlastnit senilní demenci. Stačí třeba pouhý telefon nebo jen rána kdesi odvedle. Zapomínání má svou mimořádnou hodnotu, protože pročišťuje mysl člověka. Je to přirozený filtr, jehož význam by mohli odůvodnit neurofyziologové i další znalci. Má-li svět spět dále, musí sice vycházet ze zkušeností, ale současně také oddělovat příslovečné zrno od plev a plevy i zrno vřazovat podle jejich smyslu i údělu. Je snad dobře, že si člověk neuvědomuje, co bylo včera, dokonce před hodinou. Dokonce se myšlenky ztrácejí i v okamžiku: něco chceme říct, ale už si nevzpomeneme. Ještě horší je to při vzpomínání... Tam je selekce neúprosná. Ale Plankin mi ani po pěti letech z mysli nevymizel!Zda je těch pět let málo? V hierarchii času je pět let - lidově řečeno - pouhá až prkotina, skutečně mihnutí v letu. To již půlstoletí, panečku... - to už je nějaký věru nějaký pojem. Ale opět ve veličině hodnot je i čas "lidského kmetství" jen zlomkem v rámci tisíciletí, natož věků ještě rozkošatělejších. Až k tomu údajnému vesmírnému třesku .*Takže vlastně ani nemohu určit, zda těch pět let je málo či hodně. Tak či tak. Ale v případě Plankinova odchodu je to stejně zbytečné. Něco udělal, něco předal - a snad ten pomyslný Všehomír chtěl, aby putoval dál, aniž bychom chtěli či nechtěli nějak "vyvolávat duchy"...*A přece ten "duch", to tajemno tu asi v jeho případě existuje... Že nevěříte?Mnohokrát jsem rychlíkem projížděl směr Mariánské Lázně, Cheb atp. Nikdy mne nenapadlo že Plankin bydlí a působí v téhle Plané u ML. Myslel jsem vždy, nevím proč, že je to Planá u Tachova. A tak jsem loni či předloni, už si přesně neuvědomuji, do Plané "zaskočil". Lákalo mne tamní panoráma, tolikrát vnímané z vlaku. Zda byla sobota či neděle, to si věru neuvědomuji, ale vím, že tam byly rozkopané chodníky, pro mne strašně drahé restaurace (z nich však otevřena si jen jedna) a mně byla po ránu zima. Šel jsem tedy do místní "sámošky" - jednak si koupit dvě housky a deset deka nějakého lacinějšího salámu na oběd, ale také se mírně poohřát. To netajím. Slovo dalo nějak slovo - a ejhle: debata se mezi několika zákazníky a prodavačkami stočila také na filmy. Tuším, že tam tehdy pořádali přehlídku ruské a sovětské kinematografie. Také jsem se nějak - zcela anonymně - taktně zapojil do debaty. A pak - jaksi 

zcela mimoděk a mimovolně - padlo jméno Plankinovo. Moc upřímně na něho místní vzpomínali. A mně došlo, že jsem vlastně "na místě činu", aniž jsem to předtím vůbec tušil.I vydal jsem jsem se následně směrem ke kinu, pohledem i rukou "pohladil" držadlo vchodu do plánského biografu a tiše, zcela sám a samoten zavzpomínal.Vzpomínky mne provázely ještě "během oběda" v podobě krmě českého chudého intelektuála. V tom při jídle najednou "cmrnk!... Cosi ukáplo a proletělo. Ohlédnu se - a nade mnou zakroužil čáp! Ne že by proletěl, zakroužil! "Ejhle, ty potvoro studená," procedil jsem v mysli s parafrází na slova z Janáčkovy opery o mazané lištičce Bystroušce. Čáp mne asi slyšel a uletěl.Když jsem pak šel k nádraží a sledoval toho zobatého jednonožce z dálky, co nevidím: ten čáp se za mnou pořád zobákem otáčel. Už sice nepřiletěl, ale zobák měl napřímený směrem na mou maličkost, ať jsem chodil kolem kostelíka či jinde. Nastoupil jsem nakonec do vlaku - a čáp se rozletěl k vlaku. Ovšem vlak nabíral na rychlosti a krátká čapí odyssea rychle skončila.Opravdu náhoda? Je nyní to právě 30 let, kdy jsme se rozžehnali s básníkem nejmilejším, Jaroslavem Seifertem. Znali jsme se spolu mnoho let, a velmi dobře. Až snad důvěrně. Zařizoval jsem mu vytištění "děkovačky" po udělení Nobelovy ceny atd., střídal jsem se u něho jednou s americkým velvyslancem. Básník mi chtěl věnovat ten největší z ananasů, jež od ambasadora dostal dárkem. To byla tehdy vzácnost!Byl jsem od ministerstva pozván na smuteční rozloučení s básníkem do Rudolfina a od rodiny Seifertovy do kondukt v břevnovské bazilice. Na oba obřady se asi málokdo dostal - buď tam, anebo onam. Během chrámovéhodění recitoval milý Ota Sklenčka (jak často jsme pak vzpomínali!) báseň. Když se ve verších objevila slova o motýlu, v mrazivém lednovém dni se tehdy najednou okna rozzářila sluncem a nad rakví začala poletovat babočka. Tak vytrvale a neodbytně právě nad tím místem.Vážení, řekněte, jsou toto vše jenom náhody?Ale nechci být žádný duchař, to ne! Jsem zcela realista a ke spiritualismu mám velké výhrady. Ovšem?!Spisovatel Jirotka měl svého skvělého Saturnina - a my jsme měli zase plánského Plankina. Však víte, jak to s ním a s jeho jménem, jak jsem ho oslovoval, bylo.Z těch dědů a bab... - začíná barytonové sólo v závěru kantáty Otvírání studánek s tklivě upřímnou hudbou Bohuslava Martinů. A básník Bureš končí slovy, že k jejich odkazu se stále vracíme a znova, že si tím předáváme pomyslný klíč od domova.Domov můžeme mít kdekoliv, kde je nám dobře. Kde jsme součástí čehosi, co je nám libé, co nás obohacuje a těší.Nemusíme vlastně vědět, kde má náš milý Plankin své nynější "království nebeské". Víme však, že nám určil směr, jako ten planský čáp. Příroda je totiž neuvěřitelně mocná čarodějka. Už tomu také věříte?

DETAILNÍ VZPOMÍNKOVÉ VYPRÁVĚNÍ ZE ZÁKULISÍ NATÁČENÍ FILMU  DRSNÁ PLANINA, kde si Jirka Kalaš dokonce " střihnul " malou roličku.

Velice rád bych zveřejnil vzpomínky našeho přítele, skvělého člověka. dloholetého vedoucího našeho plánského kina Pohraniční stráže Jiřího Kalaše. (zemřel v roce 2011) Vzpomínky se týkají natáčení dnes již kultovního filmu ze života předchůdců Pohraniční stráže, příslušníků SNB  PP1 NB pluku a PS útvaru SNB 9600 na našem tachovském okrese. Film byl natočen dle knihy autorů Kalčík, Janeček a odehrává se v úseku budoucí rPS Broumov, okr. Tachov.

Jak jsme točili film

Jiří Kalaš (2003)   

PŘÁTELSTVÍ
   Ten příběh by měl začínat v roce 1979, ovšem musí se začít od začátku. A tak se podívejme ještě o dvanáct let zpět do roku 1967. Tehdy se na FAMU objevili dva podivní a vlastně jediní lidé ve vojenském, kteří se ucházeli o přijetí na studia režie. Jedním byl „ostřílený“ Jaroslav Soukup, který ten pokus absolvoval již jednou. Druhým je autor těchto řádků, který se trochu drze chtěl pokusit o nemožné. Pochopitelně, že jsem neuspěl. Ovšem přestože jsem nevzbudil pozornost Otakara Vávry, docela nepochopitelně jsem zapůsobil na stejně oděného umělce do zeleného sukna, kterému se říkalo „kopřiváky“.  
   „Odkud jsi,“ ozvalo se mi za zády. 
   „Od Mariánek, ale teď jsem ještě na vojně v Rokycanech,“ odpověděl jsem a dokonale si prohlédl tázajícího. Byl taky v uniformě, taky mu neseděla, ale připadal mi trochu jako Jiří Vala za mlada.
   „Buď klidnej, stejně Tě nevezmou. Já jsem tady už podruhé a taky se domnívám, že zase poletím.“
   Řekl to s takovou samozřejmostí a klidem, že jsem mu uvěřil. 
   „Hele, tady se už nic nedozvíme… Máš čas? Tak pojď vím tady o malej hospodě. Zvu tě na pivo.“
   A tak jsem se v té malé hospodě, kdesi v Praze poprvé sešel s budoucím filmovým režisérem. Vyprávěl o sobě a také o tom, jak ve svých sedmnácti letech natočil v Plzni amatérský film, který získal nějakou cenu v cizině. Dokonce o něm psali v Amatérském filmu, jako o mimořádném mladém talentu. No a při prvních zkouškách na FAMU ho vyhodili, protože nevěděl rozmístění pravěkých kmenů na území našeho státu. Pár piv jsme vypili a já se v podvečer vracel do svých kasáren, kde jsem se po čtrnácti dnech dozvěděl, že mne opravdu nevzali. Jedna etapa života byla ukončena. Tehdy jsem se domníval, že lidstvo přišlo rozhodnutím několika lidí v komisi na FAMU o nadějného filmového režiséra, který mohl šířit slávu naší malé republiky. Častokráte jsem se viděl jak mi udělují filmovou cenu, kdesi v Americe, nebo někde jinde ve světe. Pochopitelně ve snu. Ovšem pak přišel konec vojny a jiné starosti. A tak jsem se já díval na svět filmu zase prostřednictvím okénka z promítací kabiny plánského kina. 
   A ani jsem netušil, že někdy v polovině sedmdesátých let se v jedné filmové delegaci, která jela mezi „dělný lid“, objeví můj dávný náhodný přítel. Ano byl to čerstvý absolvent FAMU Jaroslav Soukup. V delegaci byl i ředitel krátkého filmu, herci a čeští a slovenští novináři. Tehdy se mohlo naše město chlubit výsledky práce s filmem a tak se mne na slavnostní večeři vyptával na mnoho věcí slovenský novinář Jozef Bobok. Ale já jsem se snažil dostat k pohlednému, štíhlému muži. Ano byl to můj známý z Prahy z roku 1967. Bylo to radostné setkání. Já jsem se dozvěděl, že Jarda sice FAMU ukončil, ale režii nedělá. Pracuje jako scénárista na Barrandově, a jenom píše a přepisuje. Filmy netočí. Teď napsal něco pro televizi, ale točit to bude Jiří Bělka. 
   Na konci návštěvy jsem zjistil, že já se dostanu k lidem od filmu snáze, než on jako jeden z nich. Pak jsme se zase delší dobu neviděli. Až zase později jsem z novin jsem zjistil, že natáčí jednu povídku ve filmu Boty plné vody. To se psal rok 1976 a my jsme již byli skoro deset let z vojny doma. On filmař a já filmař amatér, který trávil večery v kabině malého kina. Uběhly ještě další tři roky, než jsme se zase společně sešli. Tak se vlastně zrodilo naše filmové přátelství, díky kterému jsem prožil krásné chvíle nejen s Jardou Soukupem, ale i filmem, který mne provází celým mým životem.

Jak se hledá místo pro vraždy
   „Vladimíre, ty znáš okres. Nemohl bys mi pomoci? Víš jeden režisér chce točit film podle Kalčíka, který vypráví o době po válce. Ten příběh se odehrál na našem okrese. Nemáš fotky?“
   Vladimír Novotný, kterému jsem telefonoval byl občan Tachova. Bylo mu něco málo přes čtyřicet let a mimo toho, že opravoval telefony, tak nesmírně rád fotil a dokonce spolupracoval okresními novinami.
   On kývnul a já jsem Jaroslavovi Soukupovi potvrdil, že u nás všechno najde. Tak se jednoho dne objevil na okrese vůz, který měl na dveřích napsáno FILMOVÉ STUDIO BARRANDOV. Uvnitř seděli mimo šoféra – Jaroslav Soukup režisér, Viktor Růžička kameraman, Jaroslav Kučera vedoucí výroby a Olin Bosák architekt. Vladimír si vypůjčil od otce starou „škodovku“ a my spolu s filmaři se vydali hledat motivy pro film.
   První cesta vedla na Broumov, kde se skutečně příběh pohraničníků a lidí na hranici, odehrál.
   „To je ztracený,“ zaklel Jaroslav,  „přesně podobný je to i na Šumavě. Je to nepoužitelný.“
Vladimír s fotoaparátem na krku se trochu ošíval, ale nevzdal to.
   „No a jako co by to mělo vypadat?“
   „Především jako po válce…“
   „Aha, tak pojedeme dál.“ A opravdu jsme začali křižovat okres křížem krážem. Začalo se stmívat a stále nic. Nakonec jsme se domluvili, že Vladimír se pokusí udělat nějaké fotografie objektů, které přicházely v úvahu. Už jsme věděli, musí to být - jedna vesnice,  Pohraniční útvar (nějaká menší škola), nádraží bez elektrického vedení, opuštěná pila, lesní domek na samotě, pohraniční lesy.
   Vedoucí výroby pan Kučera, zkušený filmař, namítal, že takové motivy se najdou kolem Prahy. Ovšem režisér tvrdil, že film by měl mít autentické prostředí, které nechce ošidit, proto to tvrdošíjné trvání na Tachovsku. Navíc prohlásil, že je nenormální, aby se všechny filmy o pohraničnících točily na Šumavě. 
   Ty fotografie jsme slíbily poslat do Prahy. Potom by následovala další cesta za hledáním motivů.
   Tehdy jsem ocenil znalost Vladimíra Novotného, který svůj okres opravdu miloval a znal ho. Po odjezdu filmařů mi denně volal, denně jsem dostával další návrhy. Já se díky tomuto znalci, seznamoval s názvy obcí i samot, které jsem nikdy neslyšel. Vladimír měl všechno sepsáno, měl i dost fotografií, které pečlivě řadil tak, aby se další cesta filmařů odvíjela podle pevného řádu.
   A tak jsme pozvali filmaře znovu. Jaroslav Soukup mi do telefonu řekl, že je z toho dost nešťastný, protože dramaturgická skupina mu začíná říkat, že by bylo dobré i s ohledem na náklady vycházet z toho, že se něco dá natočit na Barrandově, něco kolem Prahy, nebo v jiných místech. Divák nemusí vidět autentické prostředí příběhu. Ovšem Jaroslav si prosazoval svou. Chce jak exteriéry (scény v přírodě) tak interiéry (scény v místnostech), točit na našem okrese.
   Když položil telefon, tak jsme s Vladimírem Novotným, den před příjezdem filmařů, moc nespali. Vždyť právě tehdy se rozhodovalo o tom, jestli se náš okres stane hlavním představitelem filmového debutu mladého režiséra Jaroslava Soukupa.
   Den příjezdu byl před námi…

Našlo se i nádraží
   Obvyklá sestava. Čtyři muži z Barrandova a my dva z okresu, který toužil stát se centrem českého filmu. Vladimír se vytasil s fotografickým archivem, který ukazoval různá místa. Nám se zdála být dostatečně filmová. Mám dojem, že měl připraveny i fotografie rostlin, ale na ty nedošlo. Architekt i kameraman prohlásili, že je nutné místa vidět. 
   Znovu vyrazila podivná kolona. Já s Vladimírem ve staré „škodovce“ a za námi poslušně jela Volha, vozidlo s označením Filmové studio Barrandov. Projížděli jsme od Plané směrem na Chodský Újezd. Trochu se začínala líbit krajina kolem silnice a také lesy směrem na Žďár. Najednou blikala světla a ozval se klakson. Stáli jsme ve Žďáru u hájenky Lesního závodu. Kouzelné stavení, které tam stojí do dnešních dnů. Tady se poprvé shodli všichni ze štábu:    
   „To by šlo.“
   Prostě místo ideální pro vraždy. Po cestě do Halže jsme objevili ještě zajímavá místa lesní cesty, která se zapisovala do scénáře. Potom dlouhé putování, mapující okolí hranice až k Rozvadovu. Tak a zase od začátku. Tady se filmařům nelíbilo nic. Vyrazili jsme směrem na Bor. Další úspěch – nádraží, které se prostě předělá na Planou. Krásné pohledy do volné krajiny opět rozzářily tvář Viktora Růžičky, který si hledal již nyní vhodné záběry. Nutné poznámky ve scénáři a další úspěchy. Ve Starém Sedlišti jsme objevili prostornou čekárnu, kterou se architekt rozhodl, přestavět na nádražní hospodu. V Labuti se našla prodejna, která již mnoho let zela prázdnotou. Po úpravách lidmi z Barrandova poslouží alespoň hercům.
   Stále ale chybí vesnice Planina a útvar. Zase vrásky na čele a pochybovačná slova vedoucího výroby Jaroslava Kučery. 
   „Zkusíme to zadem přes Michalovky, směrem na Hanov a Lestkov. Potom na Stříbrsko,“ řekl Vladimír a auta se dala do pohybu. Když jsme sjížděli do Michalových Hor, tak opět charakteristické troubení. To bylo dobré znamení… 
   „Tak tady je ta pravá Planina,“ shodli se všichni ze štábu. Já i Vladimír jsme mohli „prasknout“ pýchou, protože to byl opravdový úspěch. Vesnice byla na světě.
   „Ale, kluci, chybí nám útvar. Bez toho to nepůjde,“ konstatoval věcně Jaroslav Soukup a my jsme opět spadli z výšin na zem. Jedeme dál. Nad Michalovými Horami se našlo místo pro honičku s agentem, na silnici otevřený prostor pro scénu příjezdu dosídlenců a v Hanově na návsi další místo pro dramatické střetnutí s agentem. Pořád ale chyběl ten „prokletý“ útvar, kde byli ubytováni první ochránci hranic. Tehdy ty útvary sídlily ve vesnici. Opravdové útvary Pohraniční stráže se budovaly později. Tak alespoň promlouvala historie a scénář to tak nařizoval.
   V Lestkově jsme se všem snažili vnutit některé větší budovy. Nebyl zájem. Viděli jsme zase rozladění. Řekli jsme si, že ti filmaři jsou dost protivný „národ“. Navíc s nimi není ani žádná legrace. Přemýšleli jsme, kde ještě jsou nějaké větší budovy. Celkem bez zájmu jsme sjížděli zatáčku a míjeli ceduli Domaslav. Pak druhá zatáčka a ve zpětném zrcátku vidíme, jak Volha míří k budově před kostelem. Po roce 1989 se toto místo proslavilo jako restaurace BÁRA. Ovšem teď to byla konečná a všichni se shodli, že tady bude ten slavný útvar.
   Bylo vyhráno. Docela hrdě jsme je zavedli k lahůdce, kterou jsme si chystali jako překvapení. Na Kosím potoce je stará „Vecova pila“ a právě ta všechny definitivně přesvědčila, že točit se bude na Tachovsku. Od tohoto dne začal kolotoč, který mnohým lidem tohoto okresu změnil na několik měsíců život.

Bdělé oko Jaroslava Kučery
   Bez tohoto muže a všech jemu podobných, by nikdy žádný film nevznikl. Říká se jim producenti nebo také, v minulosti, vedoucí výroby. Jednoduše řečeno, na nich závisí, jestli se dovolí utrácet za zbytečné stavby, za neekonomické přesuny, nákladné hotely, vysoké honoráře… Prostě oni odpovídají za to, jestli peníze, které na film mají, vystačí. 
   Vedoucím výroby byl pro film Jaroslava Soukupa jmenován Jaroslav Kučera. Tehdy mu bylo necelých čtyřicet pět let a byl o třináct let starší než režisér Soukup. Ovšem nováčkem u filmu nebyl, protože když bylo Soukupovi deset, tak on již na Barrandově pracoval jako zástupce vedoucího výroby. Po třech letech se v titulcích filmu Žalobníci můžeme dočíst, že Jaroslav Kučera je vedoucím výroby. V této funkci byl podepsán i pod filmem Karla Kachyni Kočár do Vídně a dalších čtyřech filmech až do roku 1968. Po tomto roce se jeho strmý vzestup náhle zastavil a on mohl u filmu zůstat pouze ve funkci zástupce vedoucího výroby.
   Taková byla doba změn, která mnohé talenty násilně umlčela. Ale za Jaroslava Kučeru mluvila práce a tak byla jen otázka času, kdy se zákonitě musel vrátit do vedoucí pozice. Právě celovečerní debut Jaroslava Soukupa mu zase otevíral cestu vzhůru.
   Teprve dnes chápu, proč se mi zdál být příliš opatrný, proč vážil každé rozhodnutí a přitom uměl nádherným způsobem řešit konflikty, kterých nebylo vůbec málo. Maximalistický režisér, náročný kameraman, složité exteriéry, herci z celé republiky (tehdy i z Bratislavy), to by mnohého vedoucího výroby zlomilo. Ovšem „Jaroslav“ prostě uměl. Pamatuji si na jeho stručné a jasné porady, konkrétní rozdělení úkolů a diplomacii při jednání se všemi lidmi, kteří film ovlivňovaly. Uměl jednat s tehdejšími představiteli okresu Tachov, politickými špičkami, ale i majiteli pozemků, budov, hotelů. Jeho vystupování a klidná povaha pomáhaly řešit konflikty mezi herci, kteří ve filmu vystupovali. 
   Mnohým pozorovatelům se zdálo, že filmování je neuvěřitelně neorganizovaný zmatek. Vlastně se zdánlivě nic nedělo. V prostoru před, i za kamerou neustále někdo pobíhá, něco se přenáší, pak se přestavuje kamera, světla. Chvíli se na scéně objevují herci, pak se za mraky schová sluníčko a všechno utichne. Opět čekání… A právě odpovědnost za to, aby tento zdánlivý zmatek měl svůj řád, tak to byla hlavní role Jaroslava Kučery. 
   Vzpomínám si, že při vlastním natáčení postával většinou v pozadí, odkud neustále sledoval zda-li všechno klape. Tak například, když režisér křičel, že ta mlha, kterou zakuřovali technici, je příliš malá, tak nelenil a pobíhal s lopatičkou, na které mu krásně dýmala umělá „mlha“. Skončil s pobíháním, teprve, když byl prostor „zamlžen“ přesně podle představ režiséra.
   V té době neexistovaly mobilní telefony, a tak si dnešní mladý člověk neumí představit složitost komunikace, jak ve štábu, ale především s Barrandovem. Pevná linka telefonu, to byl jediný způsob denní komunikace. Pak ještě jeden stařičký dálnopis, kterému by se dnešní mladí lidé smáli. Přesto se den po dni všechno nejen plnilo, ale získával se tolik potřebný klid pro práci, které je kolem natáčení filmu, opravdu mnoho.
   Paradoxem je, že jsem netušil, že právě tento (mladý) tvůrce, který organizačně přispěl ke vzniku tohoto filmu, prožívá poslední tři roky svého života. Někdy v polovině osmdesátých let jsem volal do redakce časopisu Záběr. Už nevím přesně proč, ale spojili mne s paní Kučerovou. Ta se mne zeptala jestli nejsem z Tachovska. Nakonec jsem zjistil, že je to manželka produkčního pana Kučery. Nechal jsem ho pozdravovat. Řekla, že často vzpomínal na nás „blázny“ z Tachovska a krásnou dobu při natáčení Drsné Planiny. Pak řekla strašnou větu: „Víte v roce 1982 zemřel…“ Už ani nevím přesně, jestli na rakovinu hrtanu, nebo něco jiného. Dnes vím, že odešel jeden z talentů českého filmu. A byl proklatě mladý, protože mu ještě nebylo padesát.

Když mlha, tak mlha
   První natáčecí den se blížil. Já i Vladimír jsme věděli co se bude točit nejen dopoledne, ale i v odpoledních hodinách. Měli jsme totiž scénáře, které jsme si pročítali a dokonce jsme je brali všude sebou. Připadali jsme si trochu jako filmaři. V prostoru mezi Broumovem a Zadním Chodovem se měla odehrát scéna, která je ve scénáři popsaná takto:
   …Hlídka strážmistra Čížka běžela mlhou. Stezka vyšlapaná ve sněhu vedla podél hranice. Hlídka minula jeden z hraničních kamenů, když Čížek náhle zpozorněl. Zdálo se mu, že v mlze před sebou někoho zahlédl. 
   Zastavil se
   V zápětí se mlha před nimi roztrhla. Na dvě, tři sekundy zahlédli Strejdu, který se brodil sněhem přes hranici do Bavorska. Šedesát sedmdesát metrů od nich
   -STŮJ-  křikl Čížek a strhl z ramene samopal. Strejda zmizel v mlze.
   Docela jednoduché. Ovšem jediné co bylo v pořádku, to byl sníh. Toho bylo opravdu dost.
Jenže místo, kde se točilo bylo pro vozidla nesjízdné a tak se šlo kus cesty pěšky. 
   Po několika hodinách byl prostor na lesní pasece připraven k natáčení. Ovšem ve scénáři se psalo o mlze, která chvíli byla, pak se na dvě tři sekundy roztrhla a zase zahalovala prostor vytvořené hranice. Ale ten den nebylo po mlze ani památky, dokonce se na natáčení přišlo podívat i sluníčko. Tehdy pomohli zemědělci. Kolem paseky se rozestavěly fukary, které měly v tomto zimním období nový úkol. Místo sklizně zamlžovaly prostor podle pokynů režiséra, kameramana a architekta, který nejvíce odpovídal za dokonale připravenou scénu.
   První klapka a dva herci se rozběhli proti kameře. „STOP, vždyť já je vůbec nevidím. Ta mlha je moc hustá,“ volal kameraman a tak se členové štábu, kteří leželi ve sněhu a na lopatách měli dýmovnice, trochu vzdálili, aby udělali menší mlhu. To ale zase vítr fouknul trochu jinam a mlha nebyla žádná. Tak a zase znovu, potom foukaly fukary, a podél cesty pobíhal stále někdo s kouřící lopatičkou. Po mnoha pokusech se podařil i záběr s panem Karlem Hlušičkou, který utíkal do Bavor. Obdivoval jsem jeho trpělivost, jak se podřizoval pokynům režiséra, který ho stále znovu nutil brodit se hlubokým sněhem. Protože si za chvíli prošlapal cestičku, tak režisér řekl, že se poběží o kousek dál, kde byl sníh ještě hlubší. Celou hodinu proběhal pan Hlušička v hlubokém sněhu, než pan režisér řekl, že je to v pořádku.
   Promáčený Karel Hlušička nasedl do taxíku a spěchal do Prahy. 
   Jó, herci ti se mají, jenom si filmují?!?!
   Ale to ještě nebyl konec. Na scéně se objevil muž, který má zvláštní profesi – je to zbrojíř. Ten dodává hercům zbraně všeho druhu. A věřte, že se vyzná. Klukům na hlídku dodal samopaly, nejdříve s odvrtanou hlavní, to aby se nepostříleli. Potom ve scéně, kde se střílí, jim dodal další samopal, který měl v zásobníku slepé náboje. Josef Nechutný z plzeňského divadla si vyzkoušel dávku ze samopalu a sám se divil jaká to byla „kanonáda“…
   To první dopoledne bylo dosti dramatické s ohledem na mlhu, která dělá vždycky starosti. Prostor fingované státní hranice se pomalu vylidňoval. Odnesl se lepenkový hraniční kámen. Odjížděly i traktory spolu s fukary, které dnes vytvářely iluzi zamlžené krajiny. Teď pomalu sjížděly lesní cestou, opět do statkových hal, aby čekaly na jaro a práci na polích.
   Štáb spěchal, aby stihnul včas oběd v Mariánských Lázních, protože kolem třetí hodiny se pokračuje v natáčení ve Starém Sedlišti. 
   Ale o tom až příště.

Sedliště má na nádraží hospodu – jedno odpoledne
   Cestující, kteří ten den spěchali na vlak ve Starém Sedlišti se podivovali koloně vozidel u nádražní budovy. Několik osobních a nákladních aut. Na jednom byl na korbě naložen starý nábytek. Ze skříňových nákladních aut vynášeli lidé reflektory a mohutné krabice. Na dveřích se lidé dočetli, že na jejich nádraží zavítalo Filmové studio Barrandov.
   Ovšem vlak nečekal. Když se lidé vraceli za pár hodin opět domů, tak se nestačili divit. Z jejich čekárny vytvořili barrandovští stavěči malou nádražní restauraci. V rohu byl starý výčepní pult, několik restauračních stolů. Na stěnách obrázky a v regálu za výčepním pultem sklenice, láhve s pitím všeho druhu. Na zemi pár dřevěných přepravek s prázdnými láhvemi, které měly podivné porcelánové uzávěry.
   Opravdu dokonalá přeměna v hospůdku, do které chyběli jen hostinský a hosté. Ty ovšem líčili maskérky v opravdové hospodě, která se na chvíli přeměnila na maskérnu. Ale to už přicházeli herci Jiří Bartoška a Ladislav Potměšil. Spolu s nimi pan Glat z Plané, který byl prvním šéfem hotelu U medvěda v Plané, v době, kdy se pohraničí osidlovalo. Dnes po více jak třiceti letech si zahrál drobnou roli hostinského a paradoxně je zachován na filmovém plátně i pro další generace.
   Bylo nádherné dobrodružství sledovat kameramana a osvětlovače, jak uměli vytvořit atmosféru malé nádražní restaurace, kde se odehrávala malá epizoda Soukupova filmu. Celé to hemžení se konalo pro tuto část filmu, která je ve scénáři popsána takto:
   …Seděli v rohu nevlídné nádražní restaurace, která byla po odjezdu vlaku prázdná. Ani si nesvlékli kabáty, bylo tu chladno. Ve velkých kamnech skomíral oheň a v místnosti nad výčepem chraplalo rádio.
   Vejvoda do sebe obrátil sklenku rumu. Hřbetem ruky si otřel rty a nepřítomně hleděl kamsi na propálený ubrus
   Vršecký před něho položil roztrženou obálku s jeho adresou.
   -To všechno kvůli tomuhle…?-
   Vejvoda zamračeně přikývl.
   Mlčel.
   -Psal mi brácha…!- řekl po chvilce zamračeně
   -Věra si někoho našla.-
   Vršecký na něho zaraženě hleděl. Nevěděl, co na to říct.
   -Třeba to nebude tak horký…?-
   Vejvoda se posmutněle usmál, v ruce žmolil prázdnou sklenku.
   -Neviděli jsme se skoro půl roku…!-
   Měl jsi jí napsat, aby sem přijela. Volnejch baráků je v Planině dost…-
   Vejvoda se hořce ušklíbl
   Jaroslav Soukup mluvil s herci a ukazoval, jak si představuje scénu s dopisem. Ten i s adresou a známkou ze čtyřicátých let připravili rekvizitáři. Pomocný režisér Josef Loučím 
se věnoval panu Glatovi, kterému ukazoval, jak se bude pohybovat za pultem. Dokonce mohl pod skleněný zvon umístit další tvarůžky, které nezapáchaly, byly totiž z umělé hmoty.
   Vlastní natáčení šlo poměrně rychle, protože se pracovalo s profesionály. Když zaznělo režisérovo kategorické: „Pro dnešek končíme, děkuji bylo to výborné…,“ tak zhasla světla a my jsme si uvědomili, že venku se již stmívá. Jen kouzelníci od filmu dovedou udělat i z podvečera odpoledne, kdy umělé sluníčko za okny, nakukuje do hospůdky. Panečku, filmařina to je kus kouzelnictví, ale také dřiny.

Velký herec malých rolí – náš Vladimír
   Velkou a neopakovatelnou zásluhu na vzniku filmu měl Vladimír Novotný, o kterém jsme již psali. Stal se nepostradatelným při výběru míst, dokonce pomáhal při zajišťování komparsistů pro drobné role. A jak se říká: „Tak dlouho chodil se scénářem kolem filmařů, až si ho všimli.“ 
   Jaroslav Soukup mu jednoho dne řekl: „Ty Vláďo, co kdybys hrál v mém filmu?“
Znal jsem Vladimíra již delší dobu, byli jsme přátelé, ale tehdy jsem ho poprvé viděl rozpačitého, i nafoukaného zároveň.
   „No, já… A co by to mělo být?“
   „Myslím, že se hodíš na roli Lipára. To je bratr herce Ferdinanda Krůty, který hraje starého Lipára.“
   Možná, že Vladimírovi zalichotilo, že bude hrát „mladého“ Lipára. 
   „No když myslíš, že to zvládnu? Tak já to vezmu.“ V odpovědi Vladimíra byla již cítit trochu „herecká“ ješitnost. Vždyť byl obsazen bez hereckých zkoušek. Navíc to je konkrétní role, napsaná ve scénáři.
   Potom jsem Vladimíra několik dní neviděl. Když jsme se zase sešli, tak mne překvapil, že jeho scénář otevíral na stránkách, kde měl červeně podtrženy scény. Jako důkaz nám ukazoval místa kde bylo například napsáno: Lipár přihlíží, nebo po ulici jde Lipár s vidlemi a za ním poskakují dvě děti…
   To všechno a mnoho dalších scén, bude v nejbližších dnech točit.
   Ten den D se blížil. 
   „Tak zítra pro tebe přijede auto. Ne, abys zaspal,“ připomínal pomocný režisér Vladimírovi první herecké povinnosti. Ale to nemusel, protože tu noc si Vladimír stále znovu četl scénu, kterou měli to ráno natáčet. Kolem půlnoci krátce usnul. Vstal velmi časně, dlouho se holil a přemýšlel v jakých šatech má čekat na auto z Barrandova. Auto přijelo přesně. Sedl si vedle řidiče, který se k němu choval jako k opravdovému herci.
   Za půl hodiny přijížděli k budově v Domaslavi. Vystoupil a pozdravil slušně režiséra. Ten málem omdlel, když viděl vymydleného, ostříhaného a oholeného Vladimíra.
   „Co jsi to udělal. To je hrůza… Prosím vás vezměte ho do maskérny a udělejte s ním něco. A taky ho pořádně oblečte.“
   Takto si své první vystoupení před kamerou Vladimír nepředstavoval. Ale to už ho v šatně začali oblékat. Patřičně zoškliven musel honem do maskérny.
   Po půl hodině vyšel ošuntělý, špinavý Vladimír, s ušankou na hlavě a zarostlou tváří.
   „Vidíš, takhle se mi líbíš. Teď si sedni na ten povoz a projedeš se s koňmi před útvarem. Rukou jen tak ledabyle pozdravíš pana Řeřichu, který stojí ve dveřích,“ tak nějak Vladimírovi uděloval pokyny režisér.
   My, kteří jsme přihlíželi rozpakům Vladimíra a jeho strachu z koní, jsme jen těžce zadržovali smích. Pak ovšem padla první klapka a dá se říci, že Vladimír Novotný vstoupil tímto záběrem do filmové historie. Od té doby se před kamerou objevil mnohokrát, stal se miláčkem štábu, byl nositelem dobré nálady. 
   Jaroslav Soukup ho obsadil do jeho dalších filmů. V různých epizodách se objevil ještě ve filmech Romaneto, Dostih, Vítr v kapse a Záchvěv strachu. 
   Zemřel předčasně, ale nám všem se může připomínat prostřednictvím filmu. Navíc Tachov může být hrdý na svého „VELKÉHO HERCE, MALÝCH ROLÍ“.

Z Plané do Plané
   Opět jsme měli možnost se seznámit s dalším z kouzel, které umí jen filmaři. Představte si, že ráno nastoupíte do autobusu, který jede do Boru. Říkáte, že to není nic neobvyklého. Ovšem ten náš autobus, který nás vezl na natáčení do Boru, asi zabloudil. Když jsme jeli z Čečkovic směrem k nádraží, tak se na žluté nádražní budově objevil velký nápis PLANÁ.  
   To zavinili filmaři, kteří to nádraží opravdu předělali na Planou. To byla první podmínka režiséra Jaroslava Soukupa. Dále trval na tom, aby přijela do Boru parní lokomotiva a historické vagóny. Ovšem tu zimu byl problém s uhlím. A tak se muselo vyslat jedno auto do Sokolova pro uhlí a v Plzni jím nakrmit lokomotivu, která si přijela ráno zahrát do filmu. Z Plané si filmaři autobusem dovezli cestující, průvodčího, lidi postávající na nástupišti i členy štábu.
   My, plánští, jsme měli trochu protekci a tak se epizodní role a kompars tvořil z nás a našich známých. Petr Liebl, dnešní majitel soukromé tiskárny, měl dobré vztahy s pomocným režisérem. Ten mu řekl, že nejlepší role je cestující ve vlaku. 
   „Povozíš se, můžeš si i zdřímnout, a bereš stejně, jako ti co běhají po nástupišti,“ upozorňoval Petra Josef Loučím a ukázal na vagón, kam se má posadit.
   Protože Petr prožíval poprvé tak velkou odpovědnost za dobré jméno českého filmu, přehlédl ten pravý vagón a usadil se v jednom odstaveném vagónku, který tam možná stojí ještě dnes. Ovšem ten nikdy v žádném filmu nehrál. Nezahrál si ani Petr, který seděl a čekal. Snědl už i svačinu a pořád jen pokukoval na to dění na nádraží.
   Tam už přijížděla funící lokomotiva s pár vagóny. Na nádraží přicházeli „cestující“ s kufry. Kolem vlaku pobíhal průvodčí, který pomáhal lidem nastoupit na vysoké schody. Jen my jsme věděli, že této odpovědné role se mohl ujmout promítač z plánského kina pan Vojtěch, kterému to pobíhání vůbec nevadilo. Má dokonalou „fyzičku“ ještě dnes po dvaceti pěti letech.
   A znovu – záběr se bude opakovat. Vlak couval, lidé se vraceli, světla znovu osvítila prostor nástupiště, na kterém už byli i herci Jiří Bartoška a Ladislav Potměšil. Najednou se muselo natáčení přerušit, protože přijel motoráček od Tachova, jehož cestující s úžasem sledovali změny svého nádražíčka, které vůbec v ničem nepřipomínalo klidné borské nádraží.
   Po chvíli soustředění a řazení lidí i směrování parního vlaku se opět začalo natáčet. Den pomalu ubíhal a jak se zdálo vlak už mohl svoji roli zdárně zakončit. Po chvíli odjížděl vyprázdněn od „herců“ směrem na Svojšín a Plzeň. Role vlaku byla u konce. Cestující si šli k pokladně pro honoráře. 
   Když se vše zklidňovalo a filmaři se přemisťovali před nádražní budovu, kde se měl natočit ještě záběr odjíždějícího nákladního auta, tak z vagónu na slepé koleji pomalu vystupoval NEJVĚTŠÍ herec dnešního dne Petr Liebl, který dostal hlad a tak se šel zeptat, kdy ten jeho vagón pojede.
   „Člověče, kde jsi byl???,“ nechápal příchod Petra pomocný režisér.
   „No, tam v tom vagónu.“
   „Ten ale patří dělníkům z nádraží a s filmem nemá nic společného. Pojď, prosím tě k pokladníkovi…“
   Toho upozornil, že Petr hrál blízko u kamery, tak ať mu vyplatí vyšší honorář. Navíc mu nabídl další roli, kdy by si mohl zahrát muže, který před nádražím opravuje poškozené auto.
To pochopitelně Petr odmítl, protože by nebyla vidět jeho tvář, kterou by zakrývala zdvižená kapota osobního auta. A to musíte uznat, že není role pro herce takových kvalit.
   Ve filmu je to mžik. Nádraží, lokomotiva, a dvě věty dvou herců. Ve skutečnosti tvořila celodenní práci, po které se všichni unaveni vraceli domů. Pouze lidem kolem produkčního pana Kučery začínala druhá směna. Přípravy na další den byly v plném proudu.

Veselý pohřeb
   Myslím, že to byla neděle. 
   Před hřbitovem v Plzni zastavil autobus, ze kterého vystupovali podivně oblečení smuteční hosté. Spolu s nimi i vojáci, v ještě podivnějších uniformách. Navíc nevypadali vůbec nijak smutečně naladěni. Náhodní chodci se za nimi ohlíželi a kroutili hlavami. Až jeden si všiml nápisu na dveřích autobusu a vysvětloval ostatním:   
   „To jsou filmaři, asi tady točí nějaký film…“
   Zástupce vedoucího výroby, takový mladý klučina, který snad před měsícem opustil školní budovu, mával rukama a ukazoval, kam se má celá skupina přemístit. Pomalu jsme přicházeli k místu, kde se dopoledne bude točit. Mezi kamennými pomníky byl vykopán jeden hrob, vedle kterého stálá rakev. Kolem byly poházeny věnce, každý se stuhou. V koši vedle otevřeného hrobu bylo množství kytic, které začali lidé ze štábu přidělovat ženám.
   „Tak prosím klid… Rád bych si vyzkoušel první záběr. Všichni budete stát nad rakví a byl bych rád, kdybyste byli patřičně smutní. Smrt kamaráda a blízkého člověka není důvod k veselí. Tak prosím první zkouška…“
   Mezi smutečními hosty byli tachovští „herci“, Vladimír Novotný, Hermann Vojtěch, František Přibáň a pár lidí z Plzně. Vladimír si konečně mohl vzít své sváteční šaty, které snad měl ještě ze svatby. Na hlavě měl tmavý klobouk a ve tváři smutek. Opět byl na svou „roli“ dokonale připraven, protože si ještě v noci četl místo, kde byla scéna ze hřbitova podrobně popisována. Bral to tak poctivě, že i ve chvílích pauzy, kdy se ostatní vesele bavili, byl Vladimír tak dokonale smutný, že mu pomocný režisér řekl: „Vláďo netvař se tak strašně smutně. Já si budu opravdu myslet, že ti někdo umřel. Nech si to až to pojedeme naostro.“ 
   To už ale přijížděla po široké hřbitovní cestě dvě auta, přivážející herce oblečené do vojenských uniforem a smutečních šatů. Viděli jsme Jiřího Bartošku, Ladislava Potměšila brněnské herce i herce z Bratislavy. Se všemi se šel režisér pozdravit a vysvětloval jejich dnešní herecký úkol. To už ale lidé i ze vzdálených míst hřbitova začali zvědavě pokukovat po veselých truchlících nad rakví, za kterou se postupně řadili. 
   „Nezdá se ti, že nám chybí Ivan?,“ zeptal se Ladislav Potměšil Jiřího Bartošky.
   „Neblbni, ten je přece v rakvi.“
   „Jó, a co se mu stalo“ pokračoval již trochu poťouchle Ladislav.
   „Tak ticho… Trochu úcty k mrtvému,“ volal na rozjásaný dav režisér. „Teď bych vyžadoval opravdový smutek. Pojedeme naostro.“
   Kamera si prohlížela jednotlivé tváře herců i komparsistů, kteří opravdu ve svých tvářích dokonale zahrály smutek nad ztrátou mladého života.
   V dalším záběru se měla spouštět rakev do hrobu. Ovšem prázdná rakev se komicky pohupovala na lanech pracovníků hřbitova.
   „Stop. To by nešlo. Prosím Vás dejte tam nějaké kameny, tady odtud to vypadá strašně,“ volal na lidi ze štábu režisér.
    O pauze, při které se hledaly kameny, které by zatížili rakev, začínalo být mezi truchlícími opět veselo. Dokonce někdo z pražských herců řekl, jestli by nebylo lepší přivést Ivana Vyskočila a rakev zatížit s ním. 
   Asi po hodině byl i tento záběr hotov a zbývalo ještě vyjádřit soustrast nejbližším pozůstalým. Dlouho jsem přemýšlel o tom, jaká je to profese, ta herecká? Snad právě na tomto hřbitově jsem si začal uvědomovat profesionalitu herců. Vždyť jako mávnutím proutku se z bujarého veselí změní tvář každého z nich tak, že později divák na plátně je plně přesvědčen o opravdovosti jejich prožitého smutku. 
   Jen my jsme po dnešním dni věděli, že filmový pohřeb, může být i velká legrace.

Buldok – Jaroslav Soukup
   Ten večer bylo volno. Pamatuji si, že v hotelu Jitřenka v Konstantinových Lázních seděl u okna režisér Jaroslav Soukup, který se ve svých třiatřicátých letech dočkal svého režijního debutu. Ještě neměl zdaleka vyhráno, a bylo na něm vidět únavu, ale i nesmírné odhodlání  natáčení úspěšně ukončit. 
   Chvíli jsme si zavzpomínali na naše první setkání v Praze, od kterého uplynulo již dvanáct let.
   „Je mi líto, že se tento film nemohl natočit, jako dvoudílný. Představ si, že mi to zdůvodnili tím, že pro distribuci není únosná delší metráž. Ani bys nevěřil, kolik nádherných scén jsem musel vypustit. Navíc se vše muselo přepisovat do zhuštěné formy. Proto je ve scénáři neobvykle mnoho scén. Jó, už jsi slyšel, že si na mně štáb stěžoval?“
   Udiveně jsem se na režiséra podíval.
   „Prý je terorizuji. Já si ale myslím, že mám spíše buldočí povahu. Prostě nechápu, že si někteří lidé myslí, že můžou vyspávat, flákat se po hospodách a nezajistit včas scény, které musíme ráno točit. Ovšem nejhorší je, že svolali schůzi a mysleli si, že se jim budu za šlendriánství omlouvat. Tak to se trochu spletli. Nechal jsem některé odvolat. Tak jako jsem přeobsadil herce, kteří na role nestačili. Já ustupovat nebudu.“
   Tak nějak se odvíjel náš podvečerní rozhovor, při kterém jsme popíjeli konzumní MERUŇKOVICI. Vzájemně jsme se ujišťovali, že je nejen dobrá, ale dokonce výborná.
Z jeho vyprávění jsem pochopil, jak moc mu jde o film a jak si přál dokázat divákům, že umí točit. Dokázal to celým svým dalším životem. 
   Na Barrandově ještě před natáčením svého prvního filmu pracoval jako scenárista. Dokonale zvládal tajemství dobře napsaného příběhu. Již tehdy mi vyprávěl, jak chtěl točit historické filmy, které by vyprávěly prostřednictvím historie o lidech s podobnými postoji k životu, jako dnešní součastníci.
   Uměl se vypořádat se všemi žánry, které známe z filmového plátna. Jen namátkou, točil filmy dobrodružné, historické, sportovní, romantické, politicko-psychologické, hudební, milostné, romantický-horor a především komedie. Právě tímto žánrem se prosadil u diváků. Vždyť televize stále opakují jeho filmy Discopříběh I – II, Kamarád do deště I – II, Byl jednou jeden polda I- III a bláznivou komedii Jak ukrást Dagmaru.
   Proč se o něm zmiňuji jako o člověku s buldočí povahou? Především proto, že mnozí režiséři, když je vyhodili z Barrandova po roce 1989, tak rezignovali. Neměli dostatek odvahy začít hledat v nových podmínkách finanční zdroje a nepřestat natáčet. On to dokázal. Na všechny své další filmy, a bylo jich sedm, sehnal finanční prostředky.Přesně do puntíku splnil všechny podmínky smluvních ujednání s obchodními partnery. A těch filmů bylo za těch čtrnáct let  sedm. Na všech se podílel jako spoluautor, režisér i jako producent. Dokonce jednu chvíli zvažoval i samostatnou distribuci svých filmů. 
    Každý, kdo s ním spolupracoval, musí uznat jeho nesporné profesionální kvality. Zároveň ne každý vydržel obrovské pracovní nasazení, které režisér rozdával druhým, ale nikdy nešetřil ani sebe.
   Objevil mnoho herců, které proslavil a kteří by nikdy nezískali tak velkou popularitu, kdyby je neproslavil ve svých filmech.
   Ovšem ten večer, kdy jsme sledovali západ SLUNCE v Konstantinových Lázních měl ještě všechno před sebou. Byl mladý, na prahu čtyřicítky a zcela zaujatý prací na filmu, který věnoval lidem z okresu Tachov. Dnes krátce před šedesátkou, se nevzdává. Chce natočit již čtvrtý díl „POLDY“. Dnešní film je totiž nejen umění, ale i obchod, který má svá nelítostná pravidla.
   Sny o obrovské filmařině zůstaly asi v tom hotelovém pokoji a poloprázdné láhvi s laciným alkoholem.

Není kanec jako kanec
   U filmu se traduje jedna zkušenost. Nejtěžší natáčení je s dětmi a zvířaty. Obě tyto „radosti“ neminuly filmový štáb při natáčení filmu Drsná Planina. K dětem se ještě dostaneme v dalších kapitolách. Dnes si budeme povídat o tom, jak jednoduché je něco napsat. Nepředstavitelně složité ale je představu ze scénáře zrealizovat.
   Připomeňme si jak se celá scéna s kancem měla objevit na filmovém plátně:
Na hlídce uvidí Vejvoda(Ladislav Potměšil) a August(Jan Kraus) z okna strážnice stádo divokých prasat. Výstřelem ze samopalu  jednoho divočáka poraní. Ten jim ale uteče. Objeví se před nic netušícím kuchařem Karlíčkem  (Jiří Lábus), který se pořádně vyděsí. Kanec se proti němu vyřítí, ale oba společně upadnou do vysokého sněhu. Karlíček je „mrtvý“ strachy, divočák mrtvý doopravdy. Když se večer vrací „střelci“ na útvar, tak hrdina dne Karlíček za svého kance dostává dovolenou. 
   Nic složitého, dokonce ani ne moc dlouhé. Ale pojďme si povídat, jak to bylo při realizaci. Především nikdo z herců, kteří se podle ukázky měli dostat do kontaktu s divočákem, ho při natáčení vůbec neviděli. To je jen další důkaz, že film je opravdu velké kouzlo. 
   Z okna malého domku ve Žďáru bylo vidět, jak Jan Kraus a Ladislav Potměšil z okna míří na stádo divokých prasat, která ovšem nikde nebyla. Tím jejich role skončila. Další záběr se dělal již bez herců a bylo na něm vidět, jak se v pootevřeném okně objeví hlaveň samopalu. To už ale zbraň držel pomocný režisér Josef Loučím. 
   Další dny se filmový štáb vypravil do obory u Horšovského Týna. Právě zde se trpělivě, celé dopoledne, čekalo na krátký záběr divokých prasat.
   Další dny se projížděl na lyžích v lese u Caltova, herec Jiří Lábus. Najednou se zastavil, něčeho se polekal, snažil se otočit a upadl do sněhu. Za chvíli pomalu zdvihl hlavu. Pouze oči prozrazovaly, že vidí něco neobvyklého. Ovšem nikdo z nás, kteří jsme u natáčení této scény byli, nechápal co se děje a čeho se Jiří Lábus tolik vyděsil.
   Nakonec přišlo to nejdůležitější. Bylo nutné odchytit jednoho živého kance a nechat mu zahrát velkou roli. Musel vyběhnout na cestu, zastavit se a upadnout. Bohužel kanec, byl připraven pro filmování až na konci zimy a sníh, který by odpovídal stejnému množství, jaké bylo na cestě s Jiřím Lábusem, prostě už na Tachovsku nebyl. A tak se vyjelo se filmovým štábem, kancem i odborníkem na lov zvěře do Krušných hor. Původní úmysl byl, že se divočák uspí nábojem, kterým se loví divoká zvěř v Africe. Všechno bylo připraveno. Divočák měl vyběhnout na cestu, a tam upadnout. To měl předepsáno v roli. Ovšem jaké bylo pro všechny překvapení, když postřelený kanec poskočil, jako kdyby se do něho bodlo a začal před zraky udiveného lovce, ale především filmařů, mizet v nedalekém lese.
   Trvalo to několik hodin, než ho chytili a znovu připravovali na natáčení. Protože se už nedalo z časových důvodů riskovat, bylo nutné tohoto divočáka obětovat. Teprve později se zjistilo, že na divoká prasata speciální uspávací náboje nepůsobí. Někdo ze štábu jízlivě dodal, že měl režisér vybrat pro účinkování raději slona, nebo hrocha. S tím měl odborník na lovy, zaručené zkušenosti.
   Dva týdny byl zastřelený kanec uložen v mrazícím boxu, aby mohl být nakonec vystaven pro poslední záběr této epizody. To bylo ve stodole před útvarem, kde je „hrdina lovec“ Lábus oslavován a Jan Kraus pronese památnou větu: „To je ale KANEC…“
   Jen na okraj. Ten mrtvý kanec bylo jediné zvíře, které bylo při natáčení zabito. Například, „zastřelený“ pes u hájovny byl pouze uspán a druhý byl dokonce ušetřen i injekce a byl použit efekt od mistrů zvukařů.
   Posuďte sami? Nejsou ti filmaři kouzelníci?

O mistru Olinovi
   Ve filmových materiálech se o něm dočtete jako o Oldřichovi, ale také jako o Olinovi Bosákovi. Za jeho jménem se objeví skromně napsáno – ARCHITEKT.
   Ovšem mi jsme poznali skutečného mistra filmového řemesla. Již tehdy při natáčení filmu, před pětadvaceti lety, jsem si začal uvědomovat, že skuteční mistři jsou neskonale skromní. Za ně ovšem uměla promluvit práce. S přibývajícím věkem jsem poznával, že se svět převrací naruby. Dnes si nejvíce všimnete křiklouna, který má často hlavu prázdnou. Znám i takové, kteří jsou označováni za nejdokonalejší z dokonalých. V jejich podnicích nepřijmou nikoho kdo by neměl doklad o počítačové gramotnosti. Oni sami ovšem veřejně prohlašují, z paluby svého soukromého letadla, že počítač to není jejich parketa, tužka prý stačí???!
   To sem ovšem nepatří a už vůbec se to nehodí k povídání o Olinu Bosákovi. Ten přišel k filmu ve svých dvaceti pěti letech. Za celý svůj filmařský život se podepsal takřka pod  stovkou filmů. Zemřel v 74 letech a docela určitě by stálo za námahu o tomto mistru, svého řemesla, napsat knihu. 
   My jsme tehdy viděli prošedivělého štíhlého muže, který působil jako profesor gymnázia. Jeho prořídlé šedivé vlasy ukrývala čepice s kšiltem a podivnou bambulkou.
   Musel mít dokonalou obrazovou paměť a smysl pro filmové vidění. Byl schopen provádět v místnostech takové úpravy, že jsme po pár hodinách žasli, jak se jedna velká místnost stala ložnicí mužstva, druhá malá, kanceláří velitele a vedlejší místnost nám poskytla pohled do vojenské jídelny s kuchyní. Tento zázrak se stal ve vesnici Domaslav v roce 1979.
   Jiná dokonalá iluze vznikla v lesní hájovně, kterou filmaři vybavili nábytkem, kde se za několik málo hodin vraždilo. Starý stylový nábytek se navozil na pár hodin z Barrandova. Postavil se do pokojů a ložnice, natočily se nezbytné scény a druhý den již vše opět putovalo do Prahy.
   Uměl přemalovat štíty budov, zajistit v Michalových Horách změnu asfaltové ulice na prašnou vozovku a domy na okraji tak dokonale zošklivit, že filmová Planina působila opravdu jako opuštěná obec krátce po válce. Zažili jsme dokonalé přípravy, kdy u silnice uměl postavit pomníčky, dodat označení autobusových zastávek, vytvořit z čekárny ve Starém Sedlišti půvabnou hospůdku. Ale protože věděl, že v některých místech bylo nutné k atmosféře filmu „dodat“ i mlhu, tak jsme ho často viděli, jak určuje, kde a kolik dýmovnic zapálit, aby byl režisér spokojen.
   Tenkrát jsem si neuvědomoval, že tento opravdový mistr spolupracoval s takovými filmaři, jako byl František Vláčil,  Miloš Makovec, Jindřich Polák, Bořivoj Zeman, Ladislav Rychman a mnoho dalších. Byl podepsán prakticky jako „dvorní architekt“ pod filmy nové vlny ze šedesátých let. Jen namátkou připomeňme filmy Ostře sledované vlaky,  Démanty noci, Nikdo se nebude smát, Mučedníci lásky. 
   Diváci si mohou často všimnout jeho jména při televizních reprízách takých filmů jako Smrt v sedle, Starci na chmelu, Dáma na kolejích, Dívka na koštěti, Pane, vy jste vdova!, Tři oříšky pro Popelku, Bota jménem Melichar, Slunce, seno, jahody. Dalo by se ještě dlouze jmenovat filmy a spolu s režiséry vzpomínat na člověka OLINA BOSÁKA.
   Ten ovšem nedával vůbec najevo, kolik toho má za sebou a nezasvěcenému se zdálo, že patří k těm „mnohým“, kteří tvoří dlouhou řadu bezejmenných „dělníkům“ filmu.
   Večer většinou seděl se svou ženou, kterou musel neskonale milovat. Uměl se na ni nejen krásně dívat, ale nám se zdálo, že zvládá svou práci architekta, jen díky její lásce. Když opouštěli hotelovou kavárnu, nezapomněl připomenout svým asistentům, co vše je druhý den čeká. Pak společně se svou „múzou“ pomalu stoupal po schodech ke svému dočasnému domovu. I dnes vidím, jak ti dva lidé, kteří patřili k sobě, mi pomalu mizí na hotelovém schodišti…

Hudba pro knedlíkové těsto
   Kdysi se někde psalo, že řeka zpívá. Nevěřil jsem až do doby, kdy jsem se vypravil za autorem hudby k filmu Drsná Planina, Zdeňkem Bartákem. Tehdy žil ještě jeho otec, který byl známým hudebníkem a protože byli oba Zdeňkové, tak se za jméno, mladého Bartáka psala dvě písmena, která sdělovala světu, že tento Zdeněk Barták je mladší.
   Nemuseli jsme cestovat do Prahy, abychom poznali nejen tohoto tvůrce, ale především, abychom viděli, jak filmová hudba vzniká. Zdeněk Barták ml. byl na chalupě u primáře plánské nemocnice nedaleko od Holostřev.
   Není bez zajímavosti, že pro nás byla objevem kouzelná krajina a místa, která jsme vůbec neznali, se nám zdála předurčena pro tvorbu umělců. S očekáváním něčeho nového jsme vstupovali do velké místnosti v bývalé selské chalupě. Zařízení odpovídalo našim představám o místech, kde se může rodit hudba, literární díla, ale i nádherné večery vznešených diskusí o světě i smyslu života. 
   Klavír, magnetofon, gramofon a desky, které doplňovaly interiér rozlehlé místnosti to vše nás fascinovalo. Za klavírem seděl štíhlý mladík s černými rovnými vlasy, které zakrývaly čelo a krk. Tak nějak jsem si představoval, že vypadali slavní hudební skladatelé. Ten před námi nebyl ovšem oblečen v historickém kostýmu, ale měl na sobě džíny a triko. Prvním slovem nás odzbrojil. Tichým hlasem se nám omlouval, že nám asi nebude umět vyprávět o hudbě a navíc o filmové. Přijal nás vlastně pouze na přímluvu režiséra, který za ním nyní pravidelně jezdí sem na jeho letní domov.
   Počáteční ostych se vytratil a my jsme dokonce zapomněli, že si máme dělat poznámky o tom, jak se dělá hudba pro film a také i na nezbytné fotografie pro noviny.
   Když jsme opouštěli stavení, které se stalo dočasným domovem pro Zdeňka Bartáka, byli z nás jiní lidé. Nechtěli jsme si přiznat, že jsme při pohledu na stromy, pole, i volnou krajinu slyšeli HUDBU. Ta hudba, kterou jsme v jiné formě a pouze s klavírním doprovodem slyšeli při vyprávění toho mladého tvůrce, který nás doslova fascinoval. Znovu jsme si uvědomili, že režisér Jaroslav Soukup má obdivuhodný talent při výběru svých spolupracovníků. Hudební skladatel Zdeněk Barták se do budoucna stal trvalým autorem hudby k jeho filmům. Že uměl, tím snad můžeme doložit jeden důkaz za všechny – filmové hudba ze slavného DISCOPŘÍBĚHU, filmu, který byl natočen o osm let později. Teď jsme v automobilu vzpomínali, jak nám pár tóny předvedl Zdeněk Barták hudební motiv pro přípravě těsta na knedlíky. Byli jsme první. Tehdy ani Jiří Lábus nemohl tušit, jak bude tato krátká sekvence podmalována hudbou. Dozvěděli jsme se, jaké zadání dal režisér svému hudebnímu skladateli pro hudbu v úvodu filmu. Režisér vyslovil podivné přání. Měla to být hudba, která by chytla mladého diváka, ale také dostatečně dramatická, protože musí vypovídat o dramatu, které se bude ve filmu odehrávat. Měl to být trochu „šlágr“, trochu western, trochu drama, ale i optimismus a trochu humor. Jednoduché, že?
   Bohatší o další zkušenost jsme se vraceli do Tachova. Nikdy předtím nás nenapadlo, kolik práce, diskuse a vyhozeného notového papíru představuje několik vteřin filmové hudby. Také jsme pochopili, že ve správném filmu divák nesmí hudbu vnímat. To znamená, že ona pro určitou scénu sice zní, ale bylo by špatné, kdyby zajímala diváka více, jak děj, který má sledovat. Přesto by bez hudby byla právě, ta konkrétní scéna, úplně hluchá.
   Zdá se vám to příliš složité. Zajděte se podívat na filmy Jaroslava Soukupa a pochopíte. On totiž dává svému hudebnímu skladateli přesná zadání, která po úmorné práci Zdeňka Bartáka, vytvoří přesný model toho, jak musí hudba ve filmu působit. 
   A český film má opravdové mistry, kteří filmovou hudbu vytvářeli, vytváří a ještě dlouho vytvářet budou. Připomeňme jen pár jmen z filmových titulků – Zdeněk Liška, Karel Svoboda, Jiří Svoboda, Luboš Fišer, Petr Hapka, Svatopluk Havelka, Angelo Michajlov, Jiří Malásek a jeho syn Petr, Jan Rychlík, Jan Seidl, Ondřej Soukup, Jiří Srnka…
   Dlouho by sedalo psát obdivovat tuto zvláštní, diváky trochu opomíjenou profesi, ale lepší je slyšet, než mluvit.

Jaroslav Rozsíval – kolega herec
   Každý, kdo pozorně čte filmové titulky, ten zjistí, že filmoví tvůrci mají jednu „slabůstku“. Rádi obsazují do vedlejších rolí své známé, někdy i rodinné příslušníky. Nevím proč, ale Jaroslav Soukup mi již na začátku natáčení Drsné Planiny řekl, že si ve filmu také zahraji. Nebral jsem to nijak vážně. Ovšem to jsem neměl dělat. Jednoho dne se mi ozval Josef Loučím, pomocný režisér, který říkal, že druhý den budu natáčet. Na můj nechápavý pohled jen dodal: „Budeš hrát estébáka!“ Začal jsem se vymlouvat, vymýšlel si různé důvody a nakonec jsem za sebe našel náhrady. To jsem ještě netušil, že přijde rok 1989 a já bych musel „leckde“ vysvětlovat své účinkování ve filmu. 
   Pomocný režisér to pochopil a já jsem si myslel, že tím mé „hraní“ skončilo. Ovšem to neznáte Jaroslava Soukupa. Měl jsem představu, že budu nadále pomáhat při výběru komparsu, zajišťovat kontakty štábu s Barrandovem a především koukat jak se dělá film. Jaké bylo moje překvapení, když se ve dveřích mé kanceláře objevil řidič z Barrandova a stručně mi oznámil, že mne má odvést do Žďáru. Je to prý nutné. Jak se říká – nic zlého netuše jsem usedl do auta a vyrazil vstříc netušenému dobrodružství. Když jsme přijeli před hájenku, kde se odehrála brutální vražda, pochopitelně pouze filmová, viděl jsem něco nevídaného. Před budovou se procházeli vojáci, z vojenských aut vysedali další vojáci. U schodiště stál hlouček civilistů v dobových kostýmech. Pochopitelně nezbytná kamera, světla a množství kabelů, které končily v barrandovských nákladních autech.
   Ovšem to na mne již mával pomocný režisér a s úsměvem mi sdělil, že dnes už musím hrát. Moc se se mnou nebavil, předal mne kostymérce a maskérům. „Udělejte z něj kriminalistu. Za půl hodiny ho potřebuju na place.“ Než jsem stačil něco namítnout, tak už jsem seděl na židli a maskérka se rozhodla mi zkrátit vlasy. Po ostříhání se na mou „dobře vypadající postavu“ dívala zkušeným okem kostymérka a potom mi na tři pokusy zkoušela obléci balonový plášť. To již ale přicházel pomocný režisér Loučím a zálibně si mne prohlížel. „Jsi docela „fešák“! Pojď už tě čekají.“
   Je to podivné, ale nestačil jsem ani odporovat. Poslušně jsem vešel do místnosti, kde byl štáb v jednom rohu a ve zbytku byl režisér, který něco vysvětloval Jaroslavu Rozsívalovi, známému slovenskému herci. Vedle jsem ještě viděl neherce Vladimíra Jirku z Plané a lékaře z Konstantinových Lázní. 
   Když mne uviděl režisér, tak mi s úsměvem sdělil, že můj den nadešel. Představil mně panu Rozsívalovi a řekl, že jsem kriminalista, který mapuje všechny detaily kolem vražd v této hájence. Nařídil, aby mi dali blok a něco na psaní. Postavil mne doprostřed místnosti a chvíli se díval jak „přesvědčivě“ vyšetřuji svůj první případ vraždy. Pak řekl, že by bylo dobré, kdyby pan Rozsíval přešel od okna po místnosti a na chvíli se zastavil u mne. Něco mi měl říci a já měl „zahrát chápající výraz“, prostě pokývat hlavou. Od kamery se zlomyslně usmíval kameraman Viktor Růžička a mám dojem, že i ostatní ze štábu se dobře bavili. Pak už místnost zcela změnila světla, která dokonale dotvořila atmosféru. Rázné povely k tichu a režisérův pokyn k natáčení…
   Opakovalo se to asi dvakrát. Tak to byl okamžik, kdy jsem vstoupil jako HEREC do československé kinematografie. Ještě dnes se s úsměvem dívám na vteřinovou scénu, kdy se u mne zastavuje Jaroslav Rozsíval – můj herecký kolega.
   Jen pro úplnost musím dodat, že se mi Jaroslav Soukup tímto způsobem pomstil ještě jednou. Bylo to ve filmu Vítr v kapse, kde jsem „důležitě seděl“ na schůzi a ještě důležitěji hlasoval o návrhu pana Poloczka, který hrál předsedajícího. I tady měla kostymérka se mnou starosti. Nakonec mi dala ten největší plášť, který měla v zásobě. Přesto mi řekla, abych si ho nechal rozepnutý. Byl jsem trochu rozpačitý až do chvíle, kdy jsem zjistil, že pan Poloczek měl na sobě kožené sako, které měl vzadu rozstřižené do půli zad. I to je filmová realita.

Oči Viktora Růžičky
   U počátku kinematografie nestál režisér, ani herec. Byl to vlastně KAMERAMAN. Muž, který přinutil kameru s filmem a nezbytnou KLIKOU zachytit pohyb. Jak šel vývoj, tak se postupně na tyto muže trochu zapomínalo a mnohem větší oblibě se těšil herec, režisér a po nástupu zvuku i hudební skladatel. Tomu někdy stačilo napsat jednu píseň, kterou se zapsal do srdcí diváků a velmi rychle se stal miláčkem davů.
   Pokusíme se to dnes trochu napravit. Budeme si povídat o muži, kterému se stala kamera životním osudem. Měl v životě štěstí i smůlu. Jmenuje se Viktor Růžička a dnes patří k lidem, kteří se připravují na odchod do důchodu. Ovšem naše povídání by mělo začít od chvíle, kdy po dokončení střední školy absolvoval studium na FAMU, obor kamery. Bylo mu dvacet šest let, když asistoval na Barrandově u svého učitele kameramana Jana Kališe. Ten film se jmenoval Případ pro začínajícího kata. Jako hlavní kameraman se proslavil u filmu Balada pro banditu. A další film byl debut Jaroslava Soukupa Drsná Planina. 
   Právě zde jsem se s ním seznámil a dlouho jsem nemohl pochopit, jak je možné z našich všedních pohledů, vytvořit tolik kouzelné pohledy prostřednictvím kamery, kterou vedl tento malý nenápadný človíček. Poprvé jsem viděl, jak velký důraz dává při práci v uzavřených místnostech. Dovedl dokonale zasvítit scénu, vytvořit pravou atmosféru, přesně a vyváženě pracovat s barvou. Někde jsem četl, že dokonalá barva se pozná při práci s bílou. A důkaz o této právě mi dal právě Viktor Růžička, který uměl v zimních scénách tak dokonale pracovat s bílou nadílkou sněhu, kterou citlivě kombinoval s ostatními barvami stromů, domů i lidí k takové dokonalosti, až to vyráželo dech.
   Měl dobrou náladu, když se práce dařila. Ovšem měnil se k nepoznání, když zjistil „odfláknutou“ práci kohokoliv ze štábu. Polovičatost nesnášel. Všude, při práci, ho doprovázel plátěný klobouk. Trochu mi v něm připadal jako Malý Bobeš ze známého dětského filmu. 
   Svou práci miluje a z každé chyby se nesmírně trápil. Pamatuji si, jak čekal na první promítání denních prací, které jsme mu zajišťovali v plánském kině. Vztekal se, když objevil sebemenší chybu a také si pamatuji, že dost týral promítače, od kterých chtěl také kvalitní odvedení práce.
   Byl jsem rád, že jsme se stali přáteli. Ovšem po natočení filmu jsme se dlouho neviděli. Já jsem věděl, že točil mnoho filmů s mnoha režiséry. Brzy o něho projevila zájem cizina a tak točil v zahraničí. Podepsán je u filmu Zelená kobra, ve kterém hrál Klaus Kinski. 
   Po rozpadu Barrandova zůstal pracovat převážně v Německu, kde si jeho mistrovství váží do dnešních dnů. Při našem posledním setkání jsme vzpomínali na Drsnou Planinu, na lidi, které poznal a které si oblíbil. Také jsem se ptal na jeho pověstný klobouček. Přiznal, že si natáčení bez této pokrývky hlavy nedovede představit, ale ten z Drsné Planiny už je opravdu minulostí.
   Když mi vyprávěl, jak točil i některé z televizních dílů německého seriálu Big Ben, který často uvádí TELEVIZE PRIMA, tak jsem měl možnost poznat rozdíl, kdy stál za kamerou právě Viktor Růžička. Známé náměstí, které je s policejní stanicí v městečku se najednou zdálo být jiné. Byl to jiný pohled na místa, která ostatní kameramani snímali bez náležitého FILMOVÉHO VIDĚNÍ.. To je vlastně to o čem se hovořilo, jako o české kameramanské škole. 
   Právě u mistrů kamery se učil základům drobný „klučina“ Viktor a dá se říci, že se své řemeslo naučil opravdu dokonale. 
   Co popřát tomuto mistru filmového obrazu? Aby měl ještě dlouho možnost oslovovat nás diváky svými „obrazy“, které umí tak dokonale zachytit na filmový pás. A osobně si přeji, abychom uskutečnili to dlouho slibované setkání na Tachovsku a mohli zavzpomínat na chvíle, kdy nám bylo o pětadvacet let méně.

Jiří a Ladislav
   Představitelem Vršeckého ve filmu Drsná Planina byl Jiří Bartoška a Vejvodu hrál Ladislav Potměšil. Oba herci zajížděli v období natáčení filmu často na Tachovsko. Některý den si Jiří Bartoška jen tak „zaběhal“ v lese u Halže, spolu s pohraničním psem, kterého měl na vodítku. Myslím, že těch náročných scén si užili oba herci dost a dost. Běhali, padali, jezdili na lyžích i ve starých autech. 
   Jiří Bartoška byl vycházející hvězdou českého filmu. Tehdy se mladí muži nepyšnili vyholenými hlavami, ale naopak, vlasy zakrývaly uši i krk většiny mládeže. A protože se film točí na přeskáčku, bylo nutné hlídat jak herec vypadal například při záběru v nádražní hospůdce a potom na nádraží. Každá tato scéna se točila samostatně a byl zde dokonce rozdíl několika měsíců. První den, to se točila scéna ve Starém Sedlišti, kde byla hospůdka, byl Jiří Bartoška způsobně ostříhaný. Po delší době se v Boru pokračovalo natáčením přímo na nádraží. Obě scény přímo navazovaly a jenom pozorný divák si všimne, že za tu dobu co přešel Bartoška a Potměšil z perónu do hospůdky se Jiřímu Bartoškovi zkrátily vlasy. Maskérky musely často sčesávat neposlušné vlasy za uši, aby alespoň trochu vypadal Jiří Bartoška OSTŘÍHANĚ.
   Přestože celý okres žil nezvyklou atmosférou, kterou kolem sebe vytvářeli filmaři, herci i novináři, pohybovali se herci mezi občany Tachova, aniž by budili mimořádnou pozornost. Pamatuji si, že jeden den měl dopoledne Jiří Bartoška a Ladislav Potměšil volno. Čekalo se na odpolední natáčení. Oba již měli na sobě dobové uniformy a chvíli čekání jim zpříjemnil ředitel obchodního domu Družba Zdeněk Holý. O tomto muži bylo známo, že své hosty uměl nakrmit i napojit měrou nebývalou. Dodnes si pamatuji, jak se v kavárně Domu potravin připíjelo na vše možné i nemožné. Nechybělo ani jídlo. Po této návštěvě jsem měl trochu strach, jak budou poslouchat oba herci svého režiséra. Vše dopadlo dobře, jen fotografie, které by mohly o této schůzce podat svědectví, odešly spolu s Vladimírem Novotným. Tento muž měl od prvních dnů zmapováno vše co se dělo kolem natáčení. Bohužel s jeho smrtí odešla i obrazová kronika této doby.
   Ještě jedna příhoda se mi vybavuje. Je dokladem, že naši herci patří k opravdovým mistrům ve svém oboru. Ten večer se natáčela scéna, kdy se Jiří Bartoška v kabině malého náklaďáku snaží pomoci svému kamarádovi, kterému zabili jeho dívku. Scéna se připravovala a Jiří Bartoška ve vedlejší budově hrál s pracovníky štábu karty. Moc mu to nešlo. Chyběly mu peníze a tak přesvědčoval pokladníka o malé záloze. To už ale asistent režie požadoval nástup na „plac“, kde režisér vysvětlil oběma hercům budoucí natáčení. A teď jsem mohl vidět okamžitou proměnu tváře Jiřího Bartošky, který byl tak přesvědčivý, že nebylo nutné nic opakovat. A jak zhasla světla, tak se zase změnil výraz tváře Jiřího Bartošky. Začal hledat pokladníka, kterého opět přesvědčoval o nutnosti financí pro jeho rozehranou partii karet.
   Přemýšlel jsem později o opravdové síle hereckého projevu. Možná, že podobně si užívali herci legrace při natáčení televizního seriálu SANITKA. Národ plakal u obrazovek, ale Jiří Bartoška možná při odchodu dlouhou nemocniční chodbou vyprávěl své herecké kolegyni nějakou veselou historku ze života…
   To skryté herecké mistrovství Ladislava Potměšila uměl rozvinout Jaroslav Soukup, když natáčel tři díly bláznivé komedie Byl jednou jeden polda. Ještě předtím si zahrál tatínka v obou dílech Discopříběhu. Ovšem tehdy při natáčení Drsné Planiny mohl chodit nepoznán po tachovském náměstí a nikdo ho nepožádal o autogram. Dnes by vše asi bylo jinak. Ono je vše již úplně jiné…

U Zlaty jsme nezabodovali
   U hájovny ve Žďáru bylo tu noc rušno. Nákladní auta, mikrobusy, osobní vozy i taxislužba, to vše se shromáždilo na úzké silničce před hájovnou. Opět ten charakteristický tvůrčí mumraj, který pro nezasvěceného působí jako neorganizovaný zmatek. Ovšem my jsme už věděli, že to pobíhání a přenášení věcí z místa na místo, má svou logiku a vždy vyústí k přípravě dalšího záběru.
   Dnes se má v této hájovně stát dvojnásobná vražda. Také se měla na natáčení objevit začínající herečka Zlata Adamovská. Věděli jsme o ní, že je jí dvacet let, že před rokem zazářila jako Kateřina ve filmu Jaromila Jireše Mladý muž a bílá velryba. Společně s Vladimírem Novotným, který si chystal své fotoaparáty jsme se připravovali na velký rozhovor z touto půvabnou mladou herečkou. 
   Před hájovnou se prozatím natáčely záběry okna v podkroví a také se připravovala scéna s „mrtvým“ psem před vchodem do budovy. A najednou přijelo auto, které dopravilo na místo nočního natáčení. Vystoupila drobná, milá dívka, která měla na sobě slušivé letní šaty. Někdo ze štábu jí pohotově dal nějaký svetr, který si přehodila přes ramena. Ono to na teplou letní noc moc nevypadalo.
   Už jsme se chystali vykročit a položit první otázku, když se objevil pomocný režisér a odvedl Zlatu Adamovskou do budovy, kde na ní čekaly maskérky. A tak jsme si jen tak pro sebe opakovali otázku:
Jaké jste měla dětství? Předurčilo vaše povolání?
   Možná ano, možná ne. Myslím, že rozhodující bylo přijetí na konzervatoř. Moji rodiče byli velkými fanoušky divadla, a když jsem žila v dětství v Klecanech u Prahy, tatínek hrával divadlo s ochotníky. A protože jsem se jako malá ráda producírovala, slýchávala jsem často, jak jsem roztomilá, po tatínkovi. Moji rodiče myšlenku jít k divadlu podpořili, když mě přihlásili do Prahy do dramatického kroužku. To byla vlastně moje jediná seriózní průprava a šance na projevení talentu, před přijímačkami na konzervatoř. A když jsem hned napoprvé u zkoušek obstála a byla přijata, rodiče dokonce vyměnili bydlení v přírodě za městem za panelák, jen abych to měla blízko do školy. Obětavost a podpora, snaha urovnat mi cestičku do života, i když to byla zpočátku nejistá cesta k holčičím snům, to je myslím ta nejúžasnější věc, které se mi od rodičů dostalo. Jednou se musím zachovat stejně tak ke svým dětem!
Zatím to vypadá tak, že cesta od dívčího snu k dnešku byla hladká…
   Ano, to byla. Život mi zatím vůbec přihrává samé šťastné náhody. Tou z nejdůležitějších bylo, že si režisér Jireš všimnul v barrandovském rejstříku mé fotky a pozval mě do konkurzu a ke kamerovým zkouškám na postavu Nadi Frýbortové. A že si nakonec vybral mě! Tím prvním hybatelem je náhoda – zatím. Přistrčí mi příležitost a já pak dělám, co můžu, abych obstála.
Jaké to bylo, když se jela vaše první klapka?
   Hrozné a krásné zároveň. Já měla moc velký strach a ostych. Být partnerem Janě Brejchové, to je zabíračka i pro zkušeného herce. A tak jsem seděla v koutku a říkala si: bude to krásnej film, ale, ty holka nevystačíš s dechem… Pak se obrátil objektiv na mě, já musela na svůj strach zapomenout a dopadlo to tak, jak to dopadlo. Říkají, že dobře…
   Po půlnoci, kdy se natáčelo v budově se ze silnice pomalu vytrácela vozidla. Zastavili jsme procházejícího pomocného režiséra a prosili, jestli už nastala ta pravá chvíle na rozhovor se ZLATOU. 
   „Jó, hoši, tak to máte smůlu. Jak ji ZAVRAŽDILI, tak se s taxíkem vracela zpět do Prahy.“
Nechápavě jsme se na sebe s Vladimírem podívali a nechápali, jak mohla právě ona vynechat příležitost poskytnout rozhovor nám pro Tachovskou jiskru.
   Později jsme zjistili, že na naše otázky už odpověděla jiným novinářům. My jsme vám je opožděně zajistili alespoň v dnešním povídání.

Filmové síně slávy
   Již jsme psali o tom, že není jednoduché vytvořit atmosféru pro film, který se odehrává v minulosti. Snad nejhorší je, když se natáčí o době, kterou mnozí lidé pamatují a navíc když režisérem je člověk, který v té době se na svět díval z dětské postýlky. V mnohém pomohou poradci, někde se musí udělat kompromisy. Divák by například nepřijal to, jak byli oblečeni první ochránci hranic. Většinou měli oblečení „co dům dal“. To by současný divák těžko pochopil a tak se herci objevovali již v uniformách, které přišly do výstroje poněkud později.
   Ovšem film je především odrazem života. A ten tvoří, mimo hlavní hrdiny, velké množství lidí a lidiček, které musí tvořit celkový obraz jednotlivých scén. Když přijíždí vlak, tak se musí na nádraží pohybovat lidé. Někdo nastupuje do přijíždějícího vlaku, jiní v tom vlaku již sedí u oken. V hospodě musí být návštěvníci. Na návsi se pohybují obyčejní lidé, v maličkém autobusu cestují pasažéři, v krámku se nakupuje…
   A mít na starosti DODÁVÁNÍ těchto lidiček, to je jeden z nejdůležitějších úkolů pomocného režiséra. Znovu se musíme zmínit o filmovém nadšenci Josefu Loučímovi, který pochází z Plzně a u filmu začínal jako rekvizitář. Jaroslav Soukup mu dal šanci a ještě nyní ho můžeme vidět v titulcích filmů Dušana Kleina i jiných tvůrců. Ale to předbíháme. Tenkrát na konci sedmdesátých let, při natáčení Drsné Planiny se celé dny seznamoval s mnoha lidmi z Plané, Tachova, Konstantinových Lázní a dalším obcí, aby zajistil bezpečné fungování natáčeného filmu. Jedním z prvních komparsistů byl pan Glat z Plané, který byl pamětníkem té doby. Své znalosti z fungování hotelu uplatnil ve scéně v nádražní hospůdce, kde přesvědčivě zahrál roli hostinského. Ještě dnes se mi vybavuje scéna, kdy režisér vysvětloval tomuto „neherci“ jeho hereckou roli. Skvěle dotvářel atmosféru scény, kdy byl Jiří Bartoška, Ladislav Potměšil a právě občan Plané pan Glat.
   Když se natáčela scéna na nádraží, bylo nutné zajistit větší množství lidí, kteří dotvářeli atmosféru na nádraží při příjezdu vlaku. A tak po výběru lidí se domluvilo, aby si vzali z domova určitý druh oblečení, vyhledali i kufry a různé aktovky a tašky. Potom druhý den na ně čekal barrandovský autobus, který je odvezl do Boru. Zde je již čekaly kostymérky, maskérky, které jejich formu dolaďovaly. Pak už rozdělování pozic a rolí. Pan Vojtěch Hermann se líbil režisérovi a proto mu byla svěřena role průvodčího vlaku. Pomocný režisér mu vysvětloval jeho „novou profesi“. Musím i po tolika letech, že ji zvládl skvěle. Snad proto byl obsazen ještě do jedné role. Spolu s panem Svobodou si zahrál roli příslušníka StB, kteří přicházeli zatknout různé lidi, opravdové herce. Tak například hráli s Janou Gýrovou, Miroslavem Zouharem, Jaroslavem Rozsívalem. Pan Vojtěch, který je dnes již v důchodu, ale stále pracuje v plánském kině si potom ještě zahrál ve filmu Dostih a Romaneto.
   Možná, že si pár lidí vzpomene na své příjemné dny vojenské služby. Jako vojáci hráli příslušníky pohraniční jednotky.. Určitě se bavili, když házeli do potoka Jiřího Lábuse, který se naopak nejen nebavil, ale této scény se hrozně bál. 
   V detailním záběru se objevoval i Vladimír Jirka, vedoucí televizní opravny. Ve filmu využil své ochotnické herecké zkušenosti a přesvědčivě ztvárnil policejního fotografa. Dalším člověkem, jehož tvář zaplnila plátna kin, se jmenoval pan Nagi a byl pracovníkem Lesního závodu Planá. Zahrál si jednoho z narušitelů hranic.
   Dalo by se dlouze jmenovat množství lidí, kteří se zúčastnili natáčení. Mnozí již nežijí, ale díky filmové kameře, jsou zachyceni na filmovém pásu i pro další generace.
   Závěrem dnešní kapitoly připomenu slova paní Boudové, které bylo v době natáčení osmdesát let. Zahrála si pasažérku v autobusu. Večer to natáčení řekla: “Bylo to fajn. Celé dopoledne jsem se vozila v autobusu a ještě mi za to zaplatili.“

Mají rádi, nemají rádi ???
   V jedné televizní reklamě se nad dítětem v postýlce sklání rodiče a svému „SLUNÍČKU“ dokazují, jak moc ho mají rádi. A další reklama nás zase nutí, abychom pro své zvířecí miláčky koupili tu nejlepší stravu. Takže je to jasné – MAJÍ RÁDI.
   A komu patří ta druhá část otázky? No přece filmařům. Většina z nich se děsí každého scénáře, ve kterém se dočtou, že ve filmu budou hrát děti a zvířata. Ovšem zase je nutné dodat, že divák podobné filmy miluje. Připomeňme si jen film S TEBOU MĚ BAVÍ SVĚT a každý čtenář nám musí dát za pravdu.
   Známe opravdové dětské hvězdy, jak v českém, tak i zahraničním filmu. Pár jmen, jako důkaz: Tomáš Holý, Žaneta Fuchsová, Martin Šotola, Dana Vávrová, Tomáš Sedláček…
A zvířata? je jich také dost slavných. Třeba různí psi, kočky, koně, krávy, kozy, husy, slepice, ale i delfíni, tygři lvi, sloni i různí pavouci, štíři a hadi…
   Z některých dětských herců, se stali skuteční herci i v dospělosti. Janu Brejchovou objevil režisér Jiří Sequens v roce 1953, jako třináctiletou školačku a obsadil jí do svého filmu Olověný chléb. Tady si zahrál i Hynek Bočan, který se později stal filmovým režisérem. 
Tomáš Holý se dostal k filmu „omylem“. Při natáčení filmu Marečku, podejte mi pero se jeden den točila scéna, kdy do třídy malý kluk nese oběžník od pana ředitele. Ten chlapec byl vybrán, ale onemocněl. Ta scéna se musela natočit, protože v ateliéru byli herci. V této zoufalé situaci si jeden asistent vzpoměl na kluka ze své rozvětvené rodiny a řekl, že pro něho zajede. A tak se před kamerou objevil okatý kluk, který se stal nesmrtelným, přestože tragicky zahynul při dopravní nehodě, jako mladý student práv.
   Jindřich Polák, slavný režisér seriálu o panu TAU, nebo „CHOBOTNIČKÁCH“, prohlásil, že malí herci prožívají při natáčení filmu mnohá dobrodružství, ale zároveň dodal, že právě film a filmování těmto dětem krade jejich vlastní dětství.
   A zvířata? to by se dalo na pokračování vyprávět o tom, kolik dobrodružných, veselých i smutných příhod se zažije, když scénář předepisuje v určité scéně zvíře. A opravdu je jedno, jestli je to slon, krokodýl, kráva, koza, nebo moucha, pavouk, had, želvička…
   A teď si představte, že ve filmu Drsná Planina se na plátně objevovaly děti i zvířata. Paní učitelka Frouzová si určitě vzpomene, jak se v její třídě dělal výběr pro role vesnických dětí. Ten den před natáčením jim bylo řečeno, že si mají vzít nějaké staré oblečení, které by možná už chtěli jejich rodiče vyhodit. A pak už pár vybraných dětí cestovalo čas od času s opravdovými herci na plac. Připomeňme, že tehdy bylo dětem většinou osm let a filmování chápaly jako hru. Dnes jsou to rodiče, kteří mají vlastní děti a ani si neuvědomují, že díky filmu a filmařům se dostaly do dějin české kinematografie. Kdo by hledal v seriózním zástupci ČEZu panu Kraftovi, hopsajícího kluka, za jedoucím Jiřím Lábusem s kozou. Tehdy to byl pro filmaře malý „Honzík“. Vedle něho se objevil další dětský představitel, Kája Sedláček. Možná si na své filmování vzpomenou další chlapci a děvčata. Z žádného z nich se nastala filmová hvězda. To je nevýhoda velké vzdálenosti od Prahy. Příležitosti pro účinkování ve filmu mají právě pražské děti. Těm ostatním se to podaří jen zcela mimořádně.
   Ale ještě připomeňme ta zvířata. Díky pochopení pracovníkům Lesního závodu i Státních statků se objevovali na různých místech okresu koně s různými vozy a různými lidmi, kteří seděli na kozlíku. Pohraničníci zapůjčili psy, lesáci divokého kance a i již zmiňovaná koza se vozila sem a tam, aby se objevila ve chlívku i na ulici z Michalových horách. Sem tam se ve scéně s dětmi objevili i malí psíci, které majitelé rádi filmařům zapůjčili. I oni dokreslovali dobovou atmosféru filmu. O tom, jak úmorná a vyčerpávající je filmařina, se mohlo pár dětských herců přesvědčit na vlastní kůži. 
   Docela určitě by i dnes nechápavě kroutil hlavou, nad těmi lidmi za kamerou, pár koní, kteří museli ujít kolem dvaceti kilometrů, aby se dvakrát prošli před kamerou. I taková je filmařina.

Hospůdka malá v pohraničí u Prahy
   Již jsme psali o tom, že režisér filmu si trval na jedné věci. Chtěl, aby celý film byl natočen na autentických místech, o kterých se v románové předloze psalo. Štáb, který nerad cestuje, často dával najevo, že ten kousek lesa a silnice, by se našla kousek za Barrandovem. Ovšem Jaroslav Soukup byl neoblomný. A tak se hodně cestovalo mezi Prahou a naším okresem, ale i mezi Brnem, Bratislavou a Plzní. Ze všech těchto míst se v noci i ve dne sváželi herci, kteří po dlouhých chvílích čekání, krátce hráli před kamerou a už zase seděli v autech, která je odvážela do Prahy, Brna, Bratislavy nebo Plzně.
   Natáčení bylo v plném proudu, všechna místa, která film předepisoval, byla nalezena. Jen jeden problém dělal vrásky celému štábu. Chyběla typicky venkovská hospoda, kde se měla natáčet scéna taneční zábavy. Byla to náročná scéna, s ohledem na množství herců, komparsu, ale především prostoru, ve kterém se mělo natáčet. A to nikde, od Chodové Plané, Planou, Bor, Rozvadov, Stříbro, Kladruby a Michalovy Hory, prostě nebylo. A den natáčení se blížil. Proto musel na jedné pracovní poradě Jaroslav Soukup ustoupit a nechal se přemluvit, že se musí hledat jinde. Tehdy se všichni domnívali, že to bude někde na Šumavě, nebo v okolí Plzně. Po dnech hledání se nakonec ideální hospůdka našla v malé vesničce necelých pět kilometrů od Barrandova. Pro herce a štáb příjemná zpráva. Ovšem došlo k zajímavé situaci. V minulých dílech našeho povídání jsme se zmiňovali, že ve filmu hrálo velké množství lidí z okolí Tachova. A tak se museli právě oni zúčastnit natáčení v hospůdce u Prahy. 
   Dnes se podobným způsobem přiváží lidé na natáčení televizního KOTLE. Tehdy před více, jak dvaceti lety se plný autobus „herců-neherců“,  vydal směrem k Barrandovu do hospůdky na zvláštní taneční zábavu.
   Kouzelníci z Barrandova připravili interiér přímo geniálně. Staré stoly, výčepní pult a nezbytné rekvizity, to vše dokonale vykreslovalo atmosféru čtyřicátých let minulého století. Vesnická kapela hrála, naši herci obsadili stoly i parket a taneční veselí mohlo začít. Vzpomínám si, jak František Přibáň i Vladimír Novotný, občané z našeho okresu, si pochvalovali tento den. Poprvé od doby, kdy se pohybovali před kamerou si mohli zatančit, napít se piva a zdánlivě nic nedělat. Asi se jim už nikdy později nestalo, že by šli na zábavu, byli tam do rána, tančili, pili a ráno po ukončení, jim pořadatelé ještě zaplatili. Konečně došlo i na sváteční šaty pana Novotného, občana z Tachova. Štáb i herci tohoto svérázného „človíčka“ miloval a všichni si právě s ním chtěli připít. Proto se tolikrát objevuje v konečném sestřihu filmu – jednou u stolu s „partou starousedlíků“, podruhé u výčepního pultu a nakonec i v „jednom kole“, za zvuků venkovské kapely. Jen na jedno si trochu stěžoval. Režisér mu přidělil tanečnici, která se domnívala, že tančí s opravdovým hercem. My jsme ho trochu podezřívali, že možná tajně podepisoval památníčky místním zvědavcům. Ovšem i tento pracovní čas měl svůj konec a tak se ráno vracel, s našimi hereckými hvězdami, autobus zase na Tachovsko, aby všichni unaveni, ale plni nových zážitků, mohli nastoupit do práce. Ta jejich dočasná herecká profese je zatím nestačila uživit.
   O tom, že filmování je jedno velké dobrodružství a nikdy nevíte, jak vše co se zrovna natáčí, bude nakonec ve filmu vypadat, se přesvědčila děvčata z Učňovské školy. Ta si zahrála v jedné scéně, kdy ze dveří hospody vybíhají ven a mávají právě odjíždějícímu vojenskému autu. Byla docela překvapena, když film viděli, protože to vypadalo, že vybíhají z taneční zábavy, která se točila úplně jinde a jindy. Na té zábavě, ale nebyly. A to se říká, že se má věřit tomu, co člověk vidí na vlastní oči. U filmu toto pravidlo docela určitě neplatí. Proto nikdy nehledejte hospodu v Michalových horách, kterou jste viděli ve filmu. Není tam. I to je film a jeho kouzlo.

Unikátní fotografie manželů sester Blahoutových z Broumova. Zleva kpt. PS Dodal, prap. PS Dauda (oba příslušníci 12. bPS Planá) a třetí vpravo mjr. ČSLA Janeček, spoluautor knihy V Ruce samopal která se stala předlohou filmu Drsná Planina.

Tento film shlédlo v kině Pohraniční stráže Planá, při jeho premiérovém uvedení rekordních  3. 500 diváků z Plané a okolí.

Video zdroj : You-Tube

EPILOG :

... JIRKO, NIKDY NA TEBE NEZAPOMENEME A NAVŽDY ZŮSTANEŠ V NAŠICH SRDCÍCH, pro tvoje kamarádství, pracovitost, obětavost, neutuchající optimismus, pečlivost, vytrvalost, trpělivost, odborné znalosti, skromnost, a pro tvoje  zcela otevřené srdce  ... byl jsi to ty, kdo opravdu znal a ctil význam slova  PŘÁTELSTVÍ...