„Uvidíme se na Staromáku, těšte se!“ … avšak to setkání spíše připomínalo labutí píseň …

"Nejsem se svým umístněním spokojen(a), ale užil(a) jsem si to.“ … se z toho během zimní olympiády stalo klišé, některých našich sportovců …  

Zimní olympijské hry – 2018 jsou již dějepisem, eufórie a emoce pomalinku opadají a nastává poolympijská kocovina, nastává návrat do normálu. Svým amatérským názorem, tedy názorem gaučového sportovce, musím konstatovat, že ty letošní zimní hry byly něčím jiným, byly v něčem zvláštní, a to v tom dobrém slova smyslu, směrem k pořadatelské zemi. Pořadatelům nelze nic vytknout, ale jenom poděkovat, za přípravu, organizaci, ale i celkový hladký průběh, a to i včetně perfektně pestrobarevného sladění všech sportovišť, což působilo velice uklidňujícím a pozitivním dojmem. Letošní olympiáda působila i lepším dojmem, než ty předešlé, že byl prakticky dán volný průběh těm současným a moderním disciplínám, které se provozují na akrobatických lyžích a prknech. Bylo to rozhodně značné oživení a do pozadí to zatlačilo dojem konzervativnosti, či zkostnatělosti, což způsobovaly ty klasické a ortodoxní sporty. Takže lze konstatovat, že v tomto směru je to určitý posun vpřed, což bohužel nelze konstatovat o našich sportovcích, jelikož to v našem olympijském táboře spíše připomíná přešlapování na místě, tedy STATUS QUO. Stále máme tendence si něco namlouvat, a nebo dokonce něco omlouvat, či vymlouvat se. V tomto případě nemají jenom máslo na hlavě sportovci, ale i naši komentátoři a média. Vůbec nerozumím tomu proč celá řada komentátorů, reportérů, a nebo sportovních expertů pouští do éteru komenty stylu … kdyby, možná, snad, asi, málem, skoro, zcela je přehráváme, akorát góly nedáváme, apod. … a nebo sportovní expertka místo, aby byla ráda, že naše závodnice jede se zeleným mezičasem, tak komentuje stylem … tady jede špatně, tady si špatně najela na branku, tady je moc v záklonu, tady špatně zařízla hranu … ano jedná se o komentátorskou dvojici Vichnar & Hrstková-Pešánová, kdy v rámci té kritiky jim nějak uniklo, že Ledecká se řítí z kopce dolů v zelených číslech. Nechci nikomu sahat do svědomí, ale nejsem si zcela jist, zda zrovna sportovní expertka Hrstková-Pešánová, na základě výsledků její sportovní kariéry, má na to pitvat kvality jízd lyžařek. Ale, abych jenom nekritizoval a nehanil práci našich komentátorů, tak musím přiznat, že ČT sport odvysílal, to co se dalo a co se nechalo považovat za nejdůležitější. Sice nás, diváky, před zahájením her vylekal pan Záruba, když v televizi prohlásil, že jsou omezeni počtem hodin ve vysílání, ale naplánoval to přesně a racionálně, jak sám uvedl, že na tom dělal už od loňského září. Mezi úsměvné, ba přímo komické, historky týkající se komentování lze zcela jednoznačně zařadit právě ty moderní a bláznivé disciplíny, které se provozují na akrobatických lyžích a prknech. Já, jako totální amatér, neznalý problematiky, jsem sice s údivem sledoval zpomalené záběry jednotlivých triků, ale komentář sportovního experta, kdy definoval jednotlivé názvy triků, mi byl k ničemu, jelikož o této terminologii nevím prakticky nic. Jak se říká, kdyby mluvil španělsky, a nebo čínsky, tak to vyjde na stejno. Rozhodně to bylo příjemnější, než kdybych poslouchal, jak blbě na tom prkně skáče. Co se týká našich sportovců, tak je lze rozdělit do dvou skupin. Jedna skupina, ta větší část z olympijské výpravy, si to tam jela užít, alespoň to bylo velice často možné slyšet při poskytování rozhovorů na kameru. To byli sportovci, kteří se buď vůbec nekvalifikovali, a nebo se umístnili okolo 30. místa a níže. Znělo to, tak často a suveréně, že se z toho pomalu, ale jistě začalo stávat klišé našich sportovců, kteří propadli. No, tak hlavně, že si to tam, alespoň užili. Ta druhá část, ta je o poznání menší, a to jsou jednak ti, co uspěli a cinklo jim to, ale jsou tam i ti, co jim opravdu zbyly oči pro pláč, tedy držitelé bramborových placek a umístnění někam směrem k desátému místu. Od této druhé skupiny nebylo slyšet, že si to přijeli užít. Z této skupiny se občas ozývalo, že jim nejely lyže, že je bolely nohy, že jim ten závod nechutnal, a nebo se i stalo, že se běželo jedno trestné kolo navíc, to asi pro jistotu. Samostatnou kapitolou jsou lední hokejisté, jelikož co je to platné, že vyhrávají na turnajích základní skupiny, když potom v dalších zápasech už jenom soupeře přehrávají, ale góly nedávají. Každý zápas přeci začíná 0:0 a nehraje se na šance, ale na góly a vyhrává ten, kdo vstřelí o jeden gól více než soupeř. To jenom těžko se chápe vyjádření trenéra Jandače na kameru, že je rád, že kluci na ledě dřeli a nechali tam všechno. A to, že kluci získali bramborovou placku, tak z toho nebyli smutní, ani nebylo na nich vidět zklamání. Ale tentokrát na nich bylo vidět, že se stydí a je jim trapně. Útočník Erat a obránce Němec už oznámili konec v reprezentaci a nejlépe ze všech to vyjádřil útočník Červenka, který stroze řekl : HRÁLI JSME CELOU DOBU NAIVNĚ. Ale ono se zase toho tolik moc, v tom globálním měřítku, nestalo, jelikož z médií se dozvídáme, že to byl obdobný úspěch, jako před čtyřmi roky v Soči, tehdy cinklo osm placek a letos jich bylo sedm, takže spokojenost sama, hlavně pro naše papaláše, kteří mohou nadále spinkat na vavřínech. A nemusí se bát toho, že by po nich někdo něco chtěl, ve smyslu vylepšení podmínek pro naše sportovce. Jednak si říkají, že další zimní olympiáda je, až za čtyři roky, a to je tedy ještě hafo času. A tak i nadále rychlobruslaři budou trénovat někde na rybníku, skokani na lyžích se budou jezdit doprošovat někam do Německa, aby mohli trénovat, protože jim v Harrachově chátrají a hnijou skokanské můstky. Bobisti se budou i nadále připravovat na archaických bobech, pochopitelně také někde v cizině. A lyžařům se zacpou ústa tím, že nikdo přeci nemůže za to, že u nás poslední dobou není v zimě sníh. Nejsložitější to mají hokejky, si vychovat novou generaci, protože o tom, kde a kdo bude hrát, nerozhoduje trenér, ale fotříci a jejich finance. A kde je otázka týkající se nových materiálů a technologií, které se neustále vyvíjejí? Tam jsou naši sportovci prakticky sto let před opicemi, jelikož je to všechno otázka peněz. Dnes a denně slyšíme kolik, na co a kam se pustilo peněz. To jsou milióny tam, a nebo milióny na tohle a tam na to, slovo dotace se skloňuje všude a všemi pády, ale naši sportovci budou i nadále, jako chudí příbuzní a budou, jak se říká, akorát tak pískat kudlu.. A ve stejném duchu, jako tento můj příspěvek, probíhala i akce na Staromáku, která měla být pojata, jako přivítání a setkání s úspěšnými sportovci. Nálada byla spíše pochmurná, než radostná. A nebudu daleko od pravdy, že to tak cítili i aktéři na pódiu. Říká se, že se nic nemá lámat přes koleno, a tady u této trachtace na Staromáku to platilo dvojnásob. Jednak to bylo chystáno na poslední chvíli, možná tomu i částečně přispělo mrazivé počasí, ale jestli si někdo snad myslel, že to bude akce ve stejném stylu, jako byl tehdy návrat z Nagana, tak to se šeredně zmýlil. Naopak celé to opravdu spíše připomínalo labutí píseň, bylo to celé strojené, přehrávané, křečovité až trapné, a i když to vysílala jenom ČT 24, tak se na to nedalo koukat. Ono se totiž za těch dvacet let hodně věcí změnilo, i když v rozvoji sportu a reprezentace ČR je to i nadále zcela konzervativní a zkostnatělé prostředí.