A teď ? Tu možnost tady máme, ale stejně se svato-stánkům vyhýbáme obrovským obloukem a uznáváme pouze Velikonoce a Vánoce. Je celá řada dalších církevních svátků, které bychom měli ctít, alespoň z kulturně-historického hlediska.
Slavnost Těla a Krve Páně, lidově Boží Tělo, je svátek římskokatolické církve, kterým se zdůrazňuje reálná přítomnost Ježíše Krista, jako Boha i jako člověka v eucharistii . Podle nauky katolických církví, pravoslavných a ostatních starobylých křesťanských církví východu dochází při slavení mše k přepodstatnění obětovaného chleba a vína v Tělo a Krev Ježíše Krista. Slavení svátku může být provázeno nápadnou zvyklostí, kdy z kostela vychází , liturgický průvod, v němž je nesena Svátost oltářní, tedy Monstrance, a na čtyřech předem určených místech (náměstí, sochy svatých, morové sloupy apod.) se konají krátké pobožnosti. Datum slavnosti se řídí datem Velikonoc příslušného roku, kdy doba velikonoční končí Nedělí Seslání Ducha svatého a následně Nedělí Nejsvětější Trojice. Čtvrtek po ní je vyhrazen právě Slavnosti Těla a Krve Páně. Mše svatá má slavnostní charakter, jelikož se jedná o zvyklost a tradici a podle místních zvyklostí bývá mše zakončena většinou slavnostním průvodem z kostela. Na čtyřech předem stanovených a slavnostně upravených místech, tedy oltářích, se koná krátká pobožnost . Průvod Božího Těla nese často prvky jisté okázalosti (baldachýn, družičky sypající okvětní lístky – tzv. "troušení", kadidlo, někdy i vyzvánění zvláštním mobilním zvoncem, střílení z děl – hmoždířů), opět na základě místních zvyklostí. Tato slavnost vyvolává celou řadu kontroverzních hodnocení. Jednak kritiku ze strany nezúčastněné veřejnosti, která k víře a vyznání nemá žádný vztah, ale alespoň se zúčastní, jako nestranný pozorovatel a se zájmem pozoruje a obdivuje ten externí efekt, kdy to bere, jako zajímavý kulturní zážitek. Druhou stranou mince je kladné vnímání smyslu průvodu, jako projevu nejvyšší úcty k Ježíši Kristu ze strany věřících katolíků. V každém případě, ale nelze upřít, že se jedná o slavnostní tradici na stejné kulturní úrovni, jako např. při různých oslavách v tradičních dobových krojích, či uniformách. Za první Československé republiky byla tradice těchto procesí velmi živá a svátek Božího Těla byl i uznávaným státním svátkem. Vzhledem k povinné výuce náboženství na obecných i měšťanských školách byl i určitým vyvrcholením každého školního roku. Tradice průvodů na veřejnosti byla potlačena po roce 1948 v celém tehdejším Československu, v období tzv. reálného socialismu, kdy bylo zakázáno vycházet mimo kostel. Jakékoliv projevy náboženského života na veřejnosti byly nežádoucí a považovaly se za porušení zákona o dozoru státu nad církvemi. Po roce 1989 se tradice průvodů při Slavnosti Těla a Krve Páně spontánně obnovila především ve větších městech. Na Moravě a na některých místech českého venkova lze průvod Božího Těla vidět i v některých obcích. Toto, ale vše postupně odeznělo, včetně dalších porevolučních módních trendů ( křty v kostele, svatby a pohřby v kostele), jelikož obnovení této církevní tradice bylo způsobeno pouze na základě eufórie ze sametového roku 1989. Je to velká škoda, jelikož do roku 1989 jsme Bibli četli tajně, měli jsme strach si na krk pověsit křížek, a kdo se motal často okolo kostela, tak mu hrozilo nebezpečí, že se dostane na index potížisty tehdejšího režimu…. a teď, když ta možnost tady je, tak většina z nás se chová tak, jako že se nás to nějak netýká. Stejně tak, jako jsou kostely kulturně-historickým dědictvím předešlých generací a spadají do kulturních památek, tak toto i platí o duchovních slavnostech a tradicích, které bychom měli zachránit pro generace co přijdou po nás.
