Zdraví, je opravdu to nejcennější co na tomto světě máme, tak s ním nehazardujte, prosím !

... i já patřil mezi ty, kteří prakticky celý život nevěděli co je to doktor, kteří celý svůj život nemarodili, a téměř čtvrt století si nepřipouštěli to často omýlané...nikdy, neříkej nikdy...

PROLOG :

...tento příspěvek je autentickým E-mailem, odpověď mému bývalému spolu-pacientovi z psychiatrické nemocnice, z mé osobní korespondence, kdy jeho obsah je v celém rozsahu pravdivým a zakládá se na pravdivých událostech.

Poznámka autora : Jelikož se jedná o přepis, či kopii, v původním znění a tvaru E-mailu, tak jeho provedení je bez úprav, tedy zcela vyjímečně ve tvaru... " psal jsem, jak mi zobák narostl ". Tímto se tedy omlouvám za slengové, hovorové, či nespisovné výrazy, apod., ale i za případné pravopisné chyby. Děkuji všem za pochopení.

Ahoj Michale,
děkuji Ti za Tvůj  E-mail. Děkuji Ti i za Tvojí snahu mě podpořit. Snad se ze všeho nějak vyhrabu, ale mám teď šílené období, jako bych neuměl plavat, spadnul jsem do vody, a teď se chvílemi potápím,  a zase se chvíli plácám nad hladinou....a takto, to jde den po dni...jeden za druhým...mi pomalinku protéká život mezi prsty. Všechno pro mě nějak ne, že stratilo smysl, ale všechno mi připadá, že je zbytečné. Cokoliv chci udělat, a nebo podniknout, tak to vždycky zkrachuje na tom, že si řeknu, že je to zbytečné.....mám nedodělané bydlení, přitom už mi chybí málo, abych to úplně doladil. Přiťukat pár obrázků, tu něco opravit, tu něco poladit, no prostě banalitky a pičovinky. Místo toho mi připadá všechno zbytečné, mně, který celý svůj život se snažil dbát o pořádek, o to aby včechno bylo na svém místě, všechno muselo být tip-ťop....zatím se mi kupí na židlích hromady prádla a vyprané prádlo v pračce mi už stačilo uschnout, než jsem ho stačil pověsit. Na kuchyňské lince pyramidy z použitého nádobí...nejsem schopen, ani založit myčku, dát tabletu na mytí a zmáčknout čudlík „start“...připadá mi to zbytečné. Přestal jsem malovat. Ne, že bych neměl nápady a náměty, naopak je toho hromada, ale zase si říkám, proč bych něco ztvárňoval, když z toho stejně nemám radost. Nebudu přeci malovat, když to stejně založím do skříně. Teď v neděli, na prvního máje jsem měl pořádat tady u nás výstavu, ale zatím jsem to odsunul o týden, a to jenom z důvodu, že opravdu chtějí, aby výstava proběhla. Už vůbec nemluvím o tom, že v létě mám jet vystavovat do Polska. Nedokážu si představit, už jenom tu cestu, já který jsem se úplně uzavřel do sebe a oprostil se od veškerého okolního světa a dění. Vůbec se s nikým nestýkám, nevycházím a s nikým nekomunikuji... připadá mi to zbytečné. I muziku jsem přestal poslouchat, tu mojí, kterou celou život sleduji, zejména Iron Maiden, vždyť ti chlapi jsou mými vrstevníky a vždy mi byli vzorem toho kam to až za čtyřicet let hraní dotáhnuli a vůbec....to jsem věděl, téměř všechno co se kolem nich šustlo, a teď....jsou někde v Číně, nebo někde v Asii, v rámci svého turné, a to že mají bý v Praze v červenci letos, což je za chvíli, tak....mi je to nějak všechno jedno. Obdobně je to i se psaním, sice píši, ale intezita trochu opadla. Nakonec odkaz na můj blog máš, a tak dokážeš posoudit podle psaní, jak na tom zrovna jsem, jestli se chvíli plácám na hladině, a nebo se zrovna topím a lapám po dechu, někde pod vodou. Úplně se straním lidí, ne že bych se jich bál, ale zase si říkám, proč bych měl s někým komunikovat, každý má svých starostí dost, a tak přeci ještě nebudu někoho otravovat. Stal se ze mně úplný vlk samotář. Chodím pomáhat na farní zahradu, občas, když se můžu zrovna hejbat, ale i tak se musím naládovat Ibalginem, ale zase je to jenom z důvodu, že chci pomoct farářovi, když vidím, jak je na všechno sám a co má všechno na starosti.... je mi ho líto. No a dalším důvodem je farní zahrada, což je úplný ráj pro mého psa Barta. Jinak nemám vůbec z ničeho radost, nemám motivaci, něco dělat...proč...?....pro koho....? a tak žiju tím stylem, že dýchám, že jím, že beru léky, že chodím na záchod, a že tu jsem....ta fabrika na extrementy...

Veškerou svojí aktivitu a svoje úsilí jsem zeštíhlil pouze na starost o svého psa Barta, o kterého pečuji a starám se....má se u mě jako v bavlnce... on neudělá beze mě, ani ránu, ani krok....je to jasné...já a můj pes žijeme ve smečce....stále se mě drží minimálně na vzdálenost 2 metrů....někdy je to i komické, ale nakonec vždyť s tou smečkou to je pravda, protože i já žiji vlastně, jako zvíře, jelikož můj život, který teď prožívám, tak má hodně málo s člověčinou společného a nechá se hodnotit, jako životem ubohým . Ano, žiju ve společenství, kterému se říká smečka, jelikož to čemu se říká rodina, tak pro mě je to život se psem a život pro psa, který nese jméno Bart, lumpa z animovaného seriálu Simpsonovi. Docela se to  trefilo, jelikož i on neustále něco vymýšlí a zkouší, aby potom vyčkával jestli mu to projde. Lidi mě totálně zradili, ublížili mi a to takovým stylem, že už vím, že nikdy se s tím nedokážu vyrovnat. je ve mně taková bariéra, že prostě nevěřím,nevěřím, nevěřím,nikomu, mám obavy, abych opět nenaletěl a neopakovalo se to co se u mně v životě opakovalo několikrát po sobě a já si to v sobě celý život střádal. je to obrovská fóbie, které se jen už těžko zbavím...někdy musím vypadnout z krámu, když je tam víc lidí než jsem schopný pobrat, a nebo nejsem schopen nastoupit do autobusu, když je tam hafo lidí. Vím, že zrovna ty lidi kvůli, kterým já zdrhám, tak za nic nemůžou, ale já za to také nemůžu. A  to co bylo v mém případě nazýváno rodinou, nebo těmi nejbližšími, jednak formálně, a nebo i pokrytecky, tak to je už nenávratně za mnou, protože všichni se na mě vysrali, a to zrovna ve chvíli, kdy jsem opravdu někoho potřeboval. Ale nebudu tady fňukat, jak nějaká děvka z E-55, nechci ani vzbuzovat v nikom lítost, tedy ani u Tebe. Beru to jako realitu, i když vím, že do konce svého života to nedokážu skousnout. Ale asi na té rodině na tom vztahu byla upřímná ta formalita a přetvářka...docela absurdita. Hodně , mě táhne ke dnu můj zdravotní stav, ten fyzický. Prognózy lékařů jsou o ničem, mám obrovské problémy s pohyblivostí a stím souvisejí i obrovské bolesti. Lze to , prý, jenom zmírnit, a bude se to zhoršovat. Nejdříve krypl-kára a potom eldéenka, protože si, ani sám prdel neutřu. To co mi pomáhá a trochu zabírá, tak je blbej Ibalgin, který do sebe naláduju, když vím, že mám před sebou nějakou činnost, které není úniku, jako třeba cesta na úřady, a nebo k doktorům. Ale ono to má i svůj jojo-efekt, ten Ibalgin, protože přesně dobu po kterou mi to zabere, tak potom o to víc trpím, jako Lazar z Bible. Takže po nějakém úředním jednání přichází dni, že nejsem schopen si skoro vůbec dojít na záchod. A takhle to jde pořád dokola, den po dni, pěkně se mi ten život ukrajuje.Vím, že umírám, ale trochu odlišnou formou, než je na tomto světě zvykem. Celý život jsem byl tím, který když si koupil trpaslíka, tak mu z něj do rána vyrostl obr, tak proč by to mělo být v souvislosti se smrtí nějak jinak.Hlavně, že mám svůj diář plně popsaný vším co bych chtěl a měl udělat, den po dni, ale vždy je to všechno jasné, než jdu spát a ráno je realita úplně někde jinde. No, než jdu spát, spím jenom co mi bolest dovolí, což je tak 2 hodiny za noc, jinak čumím, ne na televizi, protože je mi úplně jedno co zrovna dávají, jestli sport, zprávy, politiku, či seriál, nebo film. Čumím do zdi a kouřím jednu za druhou a přitom koukám na hodiny, proč, tak to nevím a nechápu. Stejně tak to moc nechápe, ani moje psychiatrička, ani psycholožka, jsou docela se mnou v koncích, jelikož zvýšení a nebo změna léků nic by neřešila, spíše naopak byse mohlo jednat o kontraproduktivitu. Vychytali mi ty deprese, úzkosti a stísněnost, i ty paniky, ale ten , jak to oni nazývají pocit a hlavně hladinu štěstí, včetně odstranění citové lhostejnosti, tak to mi ještě nevychytali, a jak je tak pozoruji, tak mám dojem, že jsem docela pro ně oříšek. Nevědí co se mnou, a tak já jim tedy radím...tak mě zastřelte a máte po starostech... Už teď žiji v absolutní samotě, a nedokážu si představit, až přijde čas, že skončím na krypl-káře, já který celý život lítal jak zběsilý, jak to budu všechno dělat, takže i toto mi hlodá a mrdá mozek a dumám a dumám. Další věcí je to, že vlastně už nikdy nebudu pracovat, nedokážu se s tím smířit. Celý život, už od čtrnácti let, jsem makal na plný pecky...skoro čtyřicet let jsem byl zvyklý stále něco dělat, být aktivní,  něco řešit, něco tvořit, vymýšlet a to v intervalech, jak se říká od slunka od slunka, a nebo 25 hodin denně, jako v nějaký komedii bylo, že někoho upozornili, že ale den má 24 hodin, tak i já vstával o hodinu dřív .....a teď jsem mrzák s invaliditou 3. stupně a osobou ZTP 2. stupně....je to pro mě další věc, kterou do konce svého života nedokážu skousnout, protože jsem vlastně nepotřebným, který je umocněn už na druhou, jednak nepotřebným pro ty, které jsem  mylně považoval za vé nejbližší a zároveň nepotřebným pro tuto společnost, pro tento stát, kvůli kterému jsem si zkurvil svoje zdraví a jsem mrzákem, a sice 4-EVER. O tom, jak funguje sociální politika našeho státu, tak to je škoda psát, jelikož mě odměnili takovým důchodem, že se vůbec divím, že nezavedli a neuzákonili znovu hladomorny.  Asi bych si tam šel dobrovolně lehnout, protože by mi to vyšlo na stejno. Minulý týden jsem dostal složenku, že si mám vyzvednout na poště 101,- Kč, a sice jako doplatek za špatně vypočítaný důchod za období od 18.09.2014 do současnosti, tedy někdy k dubnu 2016. Když tu cifru co mi posílájí jsem vydělil počty dnů za kterou to je, tak mi vyšlo, že se spletli o 10 halířů na den a to mi teď milostivě vracejí. Ty vole, voni si snad ze mě ještě ke všemu dělají prdel...... Ještě, že  mám toho Barta, protože je to jednak moje povinnost vůči němu, on si neumí otevřít dveře ledničky a vyndat si žrádlo, či si otevřít dveře a odjet výtahem se vyvenčit, ale hlavně je to i moje pojistka, abych neblbnul a neudělal další, třetí...teď už smrtelný hřích. Slíbil jsem Bartovi, že já přežiji jeho a to musím dodržet, jelikož si nedovedu představit, že by o něj nebylo postaráno, tak jak je v současné době, o něj postaráno mnou. Vím, že jsem tě moc nepotěšil, také máš hodně starostí sám se sebou, a tak Ti alespoň zasílám několik fotografií té mojí pojistky, abych  zase nezkoušel útěk na druhý břeh..... tak zase někdy... a ještě jednou Ti děkuji za Tvůj E-mail, který mě potěšil, alespoň na chvilinku...
Ahoj Ivo.

BART

EPILOG :

... život je největší kurva na světě...