Invalidní důchody a důchody starobní, aneb...

... jděte už konečně k čertu, s imitací vaší sociální politiky, velevážená a milostivá vrchnosti ...

PROLOG :

… sociální politika BY MĚLA BÝT vnímána jako soubor aktivit, nástrojů a opatření, jejichž smyslem je reakce na nepříznivé sociální události, jako jsou stáří , invalidita, nebo i nezaměstnanost a chudoba . Cílem sociální politiky BY TEDY MĚLO BÝT vytváření důstojných podmínek života všem občanům, kteří se dostali do nepříznivé životní situace.

Starobní důchod – zasloužený odpočinek po letech strávených v zaměstnání.

Invalidní důchod - při poklesu pracovní schopnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.

Tento příspěvěk může být názorným a konkrétním příkladem toho, jak funguje naše sociální politika, v jakém stádiu se nachází. Je to stádium anarchie, kdy se snaží naši mocipáni mystifikováním celý problém bagatelizovat, a sice svými frázemi o tom, jak to myslí s námi dobře a upřímně. Ne a nikoliv, kdy pouhým cílem je ta skutečnost, aby cesta každého z nás vedla z práce, po šichtě, přímo za brány krematoria. Ten, kdo toto nesplňuje, stává se pro tuto společnost nepohodlným a nadbytečným, a proto je mu vytvořeno takových důstojných životních  podmínek, aby doslova tzv. "ryl držkou v zemi", bez ohledu na to zda statistiky o počtu sebevražd mají stoupající tendenci.  Jak jinak nazvat jejich všeobecné tlachání o vytváření důstojných podmínek k životu všem občanům, kteří se dostali do nepříznivé a svízelné životní situace. O tom, že se člověk může dostat do svízelné životní situace jsem se přesvědčil i já sám. Před čtvrt stoletím, tedy cca 25 let zpátky, by mě nikdy nenapadlo, že budu tam, kde jsem v současné době. Teď nemám na mysli své současné zařazení do společnosti. Teď mám na mysli svůj zdravotní stav, včetně jeho dalších lékařských prognóz, které se velice rychle naplňují. To, že se člověku v životě ne vždy všechno povede, tak to je jedna věc. Nakonec většinou lze chyby napravit, i když je to podle rčení, že za chyby se platí, což je na místě, a naprosto v pořádku. Předpokladem k tomu však je, za splnění podmínky, mít tu možnost, což ruku, v ruce, souvisí se zdravím. A pokud není zdraví, a k tomu ještě svíčka života velice rychlým způsobem dohořívá, a vše je umocněno samotou, kdy se nejedná o samotu, že by mi bylo smutno, ale o to, že není na koho se obrátit v případě potřeby pomoci, tak přicházíte o motivaci, dostáváte se do apatie a začínáte laškovat se všeobecnou rezignací. Nabízená pomoc ze strany naší vrchnosti je pouhý populismus a globální tuzemská politická propaganda. Pracoval jsem pro tento stát přes 35 let, kdy jsem si za tu dobu patřičně tzv. „odrauboval“ svoje zdraví. Pracoval bych i dál, jelikož mě jednak práce patřičně naplňovala, a také i z důvodu, abych napravoval postupně své chyby, které vznikly právě v období, kdy se mi ne všechno v životě povedlo. Měl jsem to tak v plánu, přesně podle definice starobního důchodu, tedy odejít na zasloužený odpočinek po letech strávených v zaměstnání. Realita je však úplně jiná, jelikož vzhledem ke svému nepříznivému stavu jsem byl uznán invalidou ve 3.stupni invalidity a byl jsem i uznán ZTP dokonce ve 2.stupni. V současné době, kdy je hlídána každá koruna, ale pouze každá koruna nás otroků, tak asi nemusím nijak detailně rozebírat, jak na tom jsem..... a naší vrchnosti se to netýká, ta finanční zdrženlivost, ta „jede“ podle rčení o tom, že MY máme pít vodu, ale VONI, ti „vyvolení“, si mohou „chlastat“ víno... no prostě jsem lidově a slengově řečeno „ v pr..li“....přes 3 roky po špitálech, kdy poslední hospitalizace trvala téměř  9 měsíců...kombinace psychických a somatických diagnóz, kdy ta poslední směřuje dřív, nebo později, ale spíš dřív, než později, k autismu, či jejím projevům.....a prognózy...lze to pouze zpomalit, takže přes invalidní vozík mi už chystají místo na „eldénce“. Této mojí „happy“ situaci předcházelo moje urputné snažení, abych se ze svého samotného životního dna, z pozice ASOCIÁLA  této společnosti, kdy jsem celý rok vůbec nikoho nezajímal, pomalinku a SÁM vydrápal opět nahoru. Možná někdo namítne proč píši o samotě, vždyť přeci každý někoho máme. Ano, bývá to běžné, pokud ovšem nejste postiženi nemocí psychického rázu. Je všeobecně známo, že v případě psychických nemocí je naše společnost rozdělena na dvě skupiny, kdy jedna část se nás bojí, a ta druhá se nás štítí. A to se někdy i stává v řadách, o kterých dříve hovoříte, jako o svých nejbližších a rodině. Prostě je přestanete zajímat, jako přestane zajímat děcko jeho hračka, a tak si jí přestane všímat, až jí jednoho krásného dne zahodí do kouta. Je to hořkost, ale v podstatě jsou dvě možnosti, buď se pokusíte tu káru táhnout SÁM a v SAMOTĚ, a nebo se pokusíte, o něco, co se vám již třeba před tím dvakrát nepovedlo...přeběhnout na druhý břeh....najednou jste bez smyslu života, což vše ještě umocňuje mindrák, že jste tady na tomto světě nepotřebnými a nadbytečnými, že nikde nikomu nescházíte, ale také nikde nepřebíváte. A v této situaci vchází na scénu, se svými frázemi o důstojných podmínkách, náš stát, naše vrchnost, se svojí sociální politikou. Po více, jak roce, v důstojných podmínkách, na hmotné nouzi, kdy jsem měl cca 120,- Kč na den a na vše co jsem potřeboval k zajištění svých důstojných podmínek k životu, tak mi byl přiznám i invalidní důchod. Situace je však o poznání horší než na zmiňované hmotné nouzi, jelikož teď mám na den rovných 100,- Kč. Jak je to možné ? Normální stav a jev přesně v duchu naší sociální politiky, tedy přesně podle jejich zákonů, nařízení a novel. Jelikož mi přiznáním invalidního důchodu vzrostl měsíční příjem, a tak mi doslova „vorvali“ všechny dávky, zejména co se týká příspěvku na bydlení. Normálně se tomu říká, že nastal tzv. „ jojo-efekt“. V tento okamžik se úplně mění dosavadní priority, jelikož PRIMÁRNÍ je PŘEŽÍT a sekundárním se stává napravovat své chyby z let minulých. Toto, ale nezajímá nikoho, včetně těch propagandistů o výtváření důstojných podmínek, kdy se tím nejvíce, svého času, holedbal samotný ministr spravedlnosti Pelikán...., že on je ta záruka, že on na to osobně dohlédne.....hmm...možná tak kulový...protože to všechno na mě naskákalo přesně v době mojí poslední, té téměř 9-ti měsíční hospitalizaci, kdy jsem byl ve stavu, že jsem ani nevěděl jestli se Velikonoce slaví na jaře, a nebo na podzim, kdy jsem po ukončení hospitalizace nechápal proč zastavují auta na přechodu, když chci přejít vozovku, kdy jsem nevěděl, jak se vyndává nákupní košík v marketu...prostě jsi zaléčený a v té džungli, tedy v normálním životě, z kterého jsi 3/4 roku nedobrovolně vypadnul, musíš přežít už SÁM.

Pokud bych chtěl konzultovat svoje důstojné podmínky s erudovanými pracovníky v daných oborech, tak se mi dostává argumentů, že jsem si svojí situaci zapříčinil svým způsobem sám, a že za chyby se musí platit. Paradoxní je však to, že na nemožnosti a nemohoucnosti se s chybami vypořádat, může náš stát, kdy jsem se právě prací stal mrzákem. A to je ten celý nekonečný a bludný kruh, který mě připravuje o další životní motivaci, frustruje, uvádí v apatii a celkovou rezignaci. Moc na výběr už toho nemám, jelikož naše sociální politika mi vytvořila ty slibované důstojné podmínky k životu ve svízelné situaci. Lékařské prognózy se naplňují doslova s rychlostí blesku, a to ze dne na den, kdy už jsem pouze schopný sedět...alespoň budu připraven na invalidní vozík... a čas od času napíši nějaký článek na blog, třeba o Jágrovi, nebo o naší policii, či Lence Dusilové, a nebo i o svém životě, to zejména ve své rubrice...co přinesl život..., prostě abych úplně intelektuálně nezahníval. Zatím mě to drží tzv. „nad vodou“, když se podívám na čtennost, či karmu svých článků. Důvodem není to, že bych se chtěl zviditelňovat, a nebo si tzv. „honit triko“, ale to je pouhá forma mojí komunikace s okolím. Nevím, co bude rychlejší ? Jestli postupjící lékařské progózy, a nebo postupující apatie, která bude zakončená tou finální rezignací.........

  ivopanus.blog.idnes.cz/c/500881/co-dal-se-svym-zivotem.html

  ivopanus.blog.idnes.cz/c/492012/podekovani-blogerum-a-vsem-kteri-vstupuji-do-diskuzi.html

EPILOG :

… jsem si plně vědom toho, že nejsem tím jediným, který naší vrchnosti a její sociální politice udělal tzv. „čáru přes rozpočet“, a sice že rovnou z práce, po šichtě, nezavítal do krematoria. Ale budiž to, alespoň k zamyšlení, že k tomu, aby se člověk obrátil život celý na ruby, stačí opravdu malinko.